Vydání: 2021/24 Plzeňská katedrála se otvírá, 8.6.2021, Autor: Radek Gális

 
Poslední rok byl zvláštní a prožívali jsme ho s omezeními a v obavách před pandemií. Co vám ale přinesl dobrého?
Pro mě byl vlastně báječný, protože se nám narodilo třetí dítě. Navíc jsme s Motorem konečně postoupili do extraligy a mně v Českých Budějovicích prodloužili smlouvu. Samozřejmě ale nežiji v bublině a průběh roku 2020 vnímám i celospolečensky, snažím se vidět, co prožívá okolí, společnost a svět – a po této stránce byl loňský rok samozřejmě náročný. Ale na druhou stranu až čas ukáže, že možná nebyl nejnáročnější a přijdou ještě těžší. Zvykli jsme si na bohaté a bezstarostné roky, a proto je nyní tak obtížné vypořádávat se s věcmi, které právě zažíváme.
Máme štěstí, že bydlíme v domku. Být v jednom bytě se třemi dětmi, navíc školou povinnými, musí být velmi náročné. Máme tři předškolní děti a k dispozici dům se zahradou, takže po této stránce není izolace nijak složitá. Ani mi nevypadl příjem, manželka je stále na mateřské, takže jsme museli jen omezit kontakty s rodinou a přáteli.
Samozřejmě, že nám tato setkání scházejí, ale na druhou stranu se jedná o maličkosti ve srovnání s tím, co museli zažívat lidé kolem nás, kteří se dostali do existenčních problémů nebo to měli doma opravdu náročné. Onemocněním covid jsem prošel v rodině jenom já a mělo jakýsi chřipkový průběh. Nebylo mi sice dobře, ale nemůžu si stěžovat.
Tato skutečnost mi pomáhá v celém životě. Jde o vnitřní postoj a vědomí, že jsme spaseni, a tuto hlubokou radost vám nikdo nemůže vzít. Člověk jako by věděl, že má vyhráno, i když samozřejmě jde o každodenní boj, kdy nic není jisté. Vědomí, že jsme spaseni, je ale víra hraničící s jistotou, že všechno dobře dopadne. V tomto smyslu se proto nehroutím jako třeba jiní.
Říkám to ovšem z pozice, kdy jsem nezažil žádnou velkou tragédii v bezprostřední blízkosti, protože v tom případě člověk může mluvit jinak. V těžkých chvílích se ukáže, jak silná je jeho víra a vztah s Pánem. Dneska ale můžu říct, že člověk všechno, tedy i to špatné, co přichází, prožívá na základě hluboké radosti, která se nikam nevytratí a zůstává. Všechno ostatní se dá zvládnout a člověk se tím nemá nechat pohltit. Je dobré vědět, že co přichází, zase odejde, a krize brát jako příležitosti. Myslím, že víra úplně mění život a pohled na něj, a proto si ani nedovedu představit, že bych nebyl věřící.
Samozřejmě zde podobnosti jsou. Sport mě učí sebezáporu: ať se chce, nebo ne, do tréninku se jít musí. Často musím přemáhat tělo, které bolí. Dělám kolektivní sport, takže velkým přínosem je týmovost. Všechny emoce – dobré, nebo špatné – prožíváme společně a tím se násobí. Vítězství i porážky neseme spolu jako tým. Naučíte se tak prožívat vztahy a uvědomíte si, že jste jen dílek skládačky. Jste tady proto, aby byl tým úspěšný, a osobnímu prospěchu nadřazujete ten týmový. I tato zkušenost je dobrá, protože člověk v životě nic nedokáže sám.
Myslím, že v životě je důležité i naučit se prohrávat, a ve sportu se tohle naučit musíte. Je nutné umět porážku přijmout a nehroutit se z ní. Na druhé straně je stejně důležité umět vyhrávat, poctivě a se ctí, abych neponížil soupeře. Ve sportu je spousta dalších hodnot, jako třeba hrát fér, což je i dnes stále ještě dost ceněná věc. Když někdo druhému pomůže nebo se k něčemu přizná v duchu fair play, pokaždé se o něm a jeho gestu pak mluví a medializuje se, což je dobře. Člověk se pak díky sportu naučí hrát fér i v životě.

Matouš Maxmilián Venkrbec (nar. 11. května 1989 v Olomouci), 193 cm, 90 kg, útočník, hůl: levá, letošní sezona: 22 zápasů, góly: 2, asistence: 7. Vystudoval teologii a žurnalistiku na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, absolvoval s bakalářskou prací „Křesťan ve světě vrcholového sportu“. Reprezentant ČR do 18 a 20 let, v české extralize i první lize nastupoval za týmy Jestřábi Prostějov, HC Olomouc, Dynamo Pardubice a Madeta Motor České Budějovice. Letošní sezónu kvůli zranění a operaci ukončil předčasně. Je ženatý, má tři děti, žije ve Srubci u Českých Budějovic.