Vydání: 2018/12 Po stopách Padre Pia, 20.3.2018, Autor: Miloš Doležal

Ano, česká hudba je v Japonsku stále velmi oblíbená. Náš orchestr tam nejčastěji hraje díla Antonína Dvořáka. Jeho hudba je už svou podstatou duchovní, dotýká se jádra lidství, a tak je univerzálně sdělná po celém světě. Posluchače oslovuje přirozenou čistotou a krásou. Myslím, že Japonce zasahuje i z toho důvodu, že jejich umění kaligrafie nebo kompozice zahrad je také velice elementární, v tom se s Dvořákem potkávají. Dvořák i přes svou hudební košatost a bohatost zůstává průzračný. Ale Japonci milují také Smetanu, a to zvláště Vltavu, která se stává skoro jejich národní melodií.
Seznámil a spřátelil jsem se tam s Naoyukim Jošimurou, který miluje českou hudbu, navíc je křesťan a umí dobře anglicky, což není v Japonsku obvyklé. Jednou jsem šel v Ósace v hotelu volat domů a recepční na mě promluvil česky „dobry vecer“. Při cestě zpět jsem se s ním dal do řeči. Byl to právě Naoyuki a velice hezky začal vyprávět, jaká je pro něj obrovská čest mít v hotelu Českou filharmonii, jak obdivuje Rafaela Kubelíka a Smetanovu Mou vlast... Navázali jsme přátelský vztah, vídám ho při našich japonských turné a také na duchovní rovině se můžeme sdílet a navzájem obohacovat.
Opravdu jsem hudbu sál s mateřským mlékem. Moje matka hraje na violoncello, takže asi už v prenatálním věku jsem ji slyšel hrávat, samozřejmě také otce. Mám doma jednu fotografii, na níž obdivně hledím na tátu, jak cvičí na housle, a napodobuji ho tím, že v rukou držím dvě vařečky a jakoby na ně hraju. Dodnes vzpomínám na tu ohromnou událost, to mně byly čtyři roky, kdy jsem pod vánočním stromkem spatřil malý černý futrál s housličkami.
Jistě přišla i období lenosti a pubertální krize, kdy mě zajímaly také jiné věci než hudba, ale nikdy jsem nepochyboval o tom, že se hudbě budu jednou naplno věnovat. Měl jsem štěstí, že mě do hudby zasvěcoval táta, a také jsem měl „kliku“ na dobré učitele. Prvním byl Jan Čermák a posléze Hana Metelková, vedoucí folklorního souboru Špalíček. S ním jsme jezdili do zahraničí, za socialismu i na Západ, což bylo pro malého kluka něco nevídaného. Ale hlavně měl ten soubor úžasnou vzdělávací funkci. Naučil jsem se hrát s ostatními. Je velmi důležité naučit se nejen tvořit svoji linku, ale pochopit, že se hudebníci musí vzájemně poslouchat a doplňovat. Nesmím zapomenout ani na profesora Pražské konzervatoře a dnes i přítele Jaroslava Foltýna. Z naší spolupráce stále čerpám.

Petr Havlín (nar. 1976 v Praze) studoval Pražskou konzervatoř a dálkově KTF UK v Praze. Od roku 1997 hraje na housle v České filharmonii. Spolu s kolegy založil smyčcové Kvarteto Norbert a vystupuje také jako sólista. Podílel se na vzniku edukačních programů České filharmonie „Vláček Dvořáček“ a „Kam zmizel můj strýc, pane presidente?“. S manželkou Alžbětou vychovávají dvě děti. Je milovníkem knih, přírody a také příležitostný řezbář.