Vydání: 2018/40 Biskupové prosili za odpuštění, 2.10.2018, Autor: Jiří Macháně

Jsem čtvrté dítě v řadě. Rád a s vděčností rodičům si připomínám, že jsme se všichni narodili během osmi let. Dovedete si představit, jaké to asi muselo být, když maminka během osmi let počala, nosila a porodila šest dětí? Pak nás chovala, zlobila se s námi, vychovávala nás. Když jsem jako kněz působil v jedné pražské farnosti a maminka bydlela se mnou ve farním bytě, zastavila mě jedna farnice, která asi viděla, že nejsem úplně trpělivý a uctivý syn. Řekla mi: „Počkejte, pane faráři, až vám maminka umře, to vám upadne kus srdce!“ Když potom maminka opravdu odešla k Pánu Bohu, tak jsem si na tu paní často vzpomněl a říkal si, že ne kus srdce, ale že je zasaženo srdce celé. Naše maminka nám často opakovala: „Děti, prosím vás, neztraťte víru v Boha.“ A mně ještě ve vztahu k povolání říkala: „Prosím tě, nedělej Pánu Ježíši ostudu!“ Tak snad jsem ji zatím nezklamal.
Otec byl hoteliér, a proto býval málo doma. Miloval svůj obor i to prostředí. Když ráno odcházel, říkal vždycky „jdu do kšeftu“ a vracel se pak v noci, protože to k té profesi patřilo. Byl tam ale velmi rád, pročež celá tíha výchovy pak spočívala na mamince. Měli jsme také německou chůvu, která mamince s námi nějakou dobu pomáhala. Hodně jsme zlobili, tak na nás musely být dvě.
Své sourozence, dvě sestry a tři bratry, mám moc rád. Všichni jsme už v letech a máme za sebou spoustu krásných i bolestivých životních zkušeností. Jedna moje sestra je vdaná, druhá žije zasvěcenou formou života v Praze. V hlavním městě je také jeden z mých bratří, který má pět dětí.
Ne vždy jsme si ale mohli navzájem pomoci. Můj nejmladší bratr Petr se svojí manželkou podepsal Chartu 77. Každý den na něj u domu, kde bydlel, čekal estébák a sledoval ho. Říkal mi, že to bylo už neúnosné. Využili proto možnost vystěhovat se do Rakouska a požádali tam o politický azyl. Odešli s deseti kufry. Petr měl v tu dobu pět dětí, a v zahraničí se jim později narodilo šesté.
Podobné patálie ale zažíval i můj druhý mladší bratr – Pavel, kněz. Když míval ranní mši svatou v Praze na Poříčí, pokaždé tam u dveří kostela na něj čekal estébák a zval ho na kafe, že si s ním musí promluvit. Pavel ho pokaždé vyhnal, ale po čase šel na arcibiskupství, že už se to nedá vydržet. A tak ho přeložili.
Byli jsme doma rádi pohromadě. Sice jsem z domova odešel brzy, ve 14 letech, ale vždycky jsem se tam z internátu rád vracel. Snažím se to jako biskup lidem připomínat, naznačit jim: mějte se mezi sebou rádi, odpouštějte si a pomáhejte jeden druhému. Vytvářejte v rodinách takovou atmosféru, takové klima, aby tam všichni pobývali rádi a vraceli se tam.