Vydání: 2011/33 Berlínská zeď, 9.8.2011, Autor: Aleš Palán

„Železná opona“ se napříč Evropou snesla hned po skončení druhé světové války. Winston Churchill o ní promluvil poprvé už v březnu 1946 v americkém Fultonu. Symbol „železné opony“ – Berlínská zeď – se ale začal stavět až později. První dráty mezi sovětskou zónou a sektory spravovanými Spojenci byly v centru Berlína nataženy 13. srpna 1961.

V těchto dnech si tak připomínáme padesát let od chvíle, kdy byly v Berlíně rozhodnutím komunistických mocipánů rozděleny některé rodiny, mnozí lidé den ze dne nemohli do práce nebo do svého kostela. Zeď se brzy stala nejen symbolem rozděleného města, ale i rozděleného světa.
První blokáda Berlína se uskutečnila už v létě 1948 a trvala zhruba rok. Sověti poté, co Spojenci provedli ve spravovaných sektorech měnovou reformu, uzavřeli silnice a hodlali západní sektory města vyhladovět. Jejich cílem měla být anexe celého Berlína. Spojenci však odpověděli zorganizováním leteckého mostu. Na letišti Tempelhof v americkém sektoru (dnes už k dopravě nepoužívaném) přistávaly zásobovací stroje v minutových intervalech. Letouny převážely jídlo, léky, uhlí, benzín, zkrátka vše, co více než dva miliony obyvatel západní části Berlína potřebovaly k přežití. Po roce blokády Sověti silnice znovu otevřeli.
I v době, kdy už bylo Německo v roce 1949 rozděleno na část západní (Spolková republika Německo) a východní (Německá demokratická republika), byl Berlín formálně stále spravován čtyřmi vítěznými mocnostmi: Američany, Francouzi, Brity a Rusy. Zatímco na jiných místech Evropy byla „železná opona“ už v podstatě neprůchozí – v Československu to platilo od počátku padesátých let – Berlín byl jakýmsi úzkým hrdlem lahve, kudy na Západ odešly zhruba tři miliony Němců.

165 kilometrů
Komunistický šéf Walter Ulbricht sice v polovině července 1961 jakékoliv zprávy o tom, že se chystá izolace Berlína, označil za lživé, o necelý měsíc později – v noci z 12. na 13. srpna – byl však městem natažen ostnatý drát. Mnoho lidí ho ještě stihlo překonat, než za pár dnů začala výstavba skutečné zdi. Ta byla v průběhu let stále vylepšována, východoněmečtí soudruzi o ní hovořili jako o nejlepším systému hraniční obrany na světě. Z východní strany se k ní nikdo nesměl přiblížit – předcházelo jí minové pole, sektor, kde hlídkovali pohraničníci s ostře nabitými zbraněmi a se psy, protitankové zátarasy a konečně následovala téměř čtyřmetrová zeď. V domech na východní straně zdi byla zazděna okna, některé budovy byly přímo srovnány se zemí. Západní sektory Berlína byly záhy touto zdí obkrouženy i ze strany, kde město sousedí s Braniborskem. Celý prostor se ocitl v naprosté izolaci. Délka zdi dosáhla 165 kilometrů. Při pokusu jí překonat zahynuly stovky lidí, tisíce jich byly chyceny a za nedovolené opuštění republiky žalářovány.
Zeď padla 9. listopadu 1989. Na základě nepřesné formulace člena vedení komunistické strany v televizním vystoupení se obyvatelé NDR začali hromadně stahovat před několika hraničními přechody ve zdi. Pohraničníci záhy v obavách zvedli závory a lidé začali volně proudit na Západ. Berlíňané s kladivy a sbíječkami si začali na zdi spontánně vylévat svou frustraci. K likvidaci Berlínské zdi se brzy připojily i státní orgány. Zeď mezi Východem a Západem zmizela – alespoň ta betonová, mnohé bariéry a předsudky však přetrvávaly ještě léta. A mnohé dost možná přetrvávají stále…