Vydání: 2016/10 Ekumenická bohoslužba připomněla oběti režimu, 1.3.2016, Autor: Michal Pehr

Netrvalo dlouho a Československo mělo možnost poznat pravdivost Churchillových slov. Únorem 1948 spadla u nás železná opona definitivně a začala studená válka, přičemž v nových poměrech byli jednou z nejpostiženějších skupin katolíci. Proč právě ti? Důvodů bylo více. Jednak tu byly ideové důvody. Komunisté vždy považovali náboženství za přežitek, který je nutné zlikvidovat. Ne náhodou se Karel Marx vyjádřil, že náboženství je opium lidstva. V nově budované komunistické společnosti nebylo pro náboženství místo. V případě katolíků k tomu ještě přistupoval fakt, že katolická církev byla největší církví. A snad nejvíce vadilo, že má své centrum za hranicemi státu. Útok byl veden i proti evangelíkům, československé církvi a dalším křesťanským církvím.
Katolíci prožívali dobu největších zkoušek. Oficiálně byla deklarována svoboda vyznání i po únoru 1948. Opak byl pravdou. Zatímco v době rakouské monarchie byla církev protežovanou institucí a později institucí tolerovanou a uznávanou, po únoru 1948 se stala nepřátelskou organizací. Útok proti církvi byl organizován tak, že byly nejprve fakticky přerušeny vzájemné vztahy mezi Československem a Svatým stolcem. (Příznačné bylo, že oficiálně k přerušení vzájemných vztahů nikdy nedošlo. Jenom nebyly vykonávány.) Současně byl většině biskupů znemožněn výkon jejich úřadu, z větší části byl zlikvidován katolický tisk, zrušeny církevní školy, zničeny fungující kláštery a v neposlední řadě byla církev okradena o majetek a napříště kontrolována státními úředníky. Mimo to se uskutečnila řada monstrprocesů s cílem zastrašit věřící.
První léta komunistické diktatury byla plná protikatolické propagandy. Cílem těchto opatření bylo věřící zastrašit a vytvořit novou národní katolickou církev, která bude poslušná totalitnímu režimu. Komunisté si byli vědomi, že prozatím nejsou schopni církev zlikvidovat, proto ji chtěli za každou cenu dostat do područí a pokud možno omezit jakékoliv její kontakty se svobodným světem.
Ve svém tažení proti církvi byl nový režim úspěšný jen zčásti. Církev kontrolovali a její význam a vliv ve společnosti se výrazně zmenšil. Na druhou stranu se komunistům nepodařilo přetvořit katolickou církev v poslušnou instituci, která by se vzdala svých kontaktů se Svatým stolcem. Cena, kterou za to katolíci zaplatili, byla vysoká. Mnozí raději odešli do exilu a ztratili svoji vlast. Četní duchovní, řeholníci a laici strávili roky ve vězení.
Snad jedno jediné pozitivum v tom všem nalezneme, a sice že díky pronásledování se stala církev v mnoha ohledech opravdovější institucí, jež potvrdila biblická slova o tom, že je institucí věčnou, kterou nepřemohou brány pekelné.