Radost Velké noci zrozená z bolesti

Minulou neděli jsme si mohli při liturgii všimnout, jak rychle se změnilo „Hosana!“ v „Ukřižuj!“. Pro nás to byl posun pár metrů a pár minut, tehdy to trvalo pár dní. Vidíme, jak vrtkavá je lidská přízeň a jak jsme rychlí v odsuzování. První tři dny Svatého týdne můžeme při liturgii pozorovat, jak se nad Ježíšem stahují mraky, a především vidíme Jidášovy kroky, z nichž mrazí. Od čtvrtka můžeme prožívat, doslova hodinu za hodinou, spolu s Ježíšem onu cestu spásy, kterou známe z evangelií, modlitby růžence i křížové cesty: poslední večeři se službou lásky, smrtelnou úzkost a zradu, odsouzení ve veleradě, cestu od Piláta k Herodovi a zpět, bičování a korunování trním, cestu kříže, a nakonec potupnou a bolestnou smrt. Jenže ono to není „nakonec“. Nakonec tu je zvěst o prázdném hrobu a opravdu radostná zpráva: Vstal z mrtvých! Smrt je navždy překonána, člověku je opět umožněno být Božím přítelem. My, kteří jsme byli mrtví svými hříchy, jsme spolu s Kristem vzkříšeni. Proto náš život už nemůže být bez naděje a od ničeho k ničemu. Svým životem splácíme dluh. A proto dnes vyznáváme se svatým Pavlem: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus!“ Ze srdce nám všem přeji tuto radostnou zkušenost. Ta ať promění nejen nás samotné, ale všechno a všechny, s nimiž se setkáme!