Vydání: 2018/22 Statisíce lidí se nadechly posvátna, 29.5.2018, Autor: Alena Scheinostová

Organizaci Siriri, která pomáhá lidem v SAR, jsme s přáteli založili před dvanácti lety. Úzce spolupracujeme s misií bosých karmelitánů ve městě Bozoum. Poprvé jsem se sem vydala v 56 letech po boku svého manžela, který v Bozoum řídil stavbu střední školy. Jako pedagožku mě zvlášť zajímal stav školství v této zemi zasažené obrovskou chudobou, občanskými válkami a vysokou mírou negramotnosti. Dosud zde probíhalo vzdělávání jen ve francouzštině, které malé děti prostě nerozumějí! Časem jsme proto s dalšími pedagogy, výtvarníky a grafiky připravili slabikář v místním jazyce sango.
Program Škola hrou vytvořila Siriri v roce 2015, je inspirován myšlenkami J. A. Komenského a využívá principy moderní pedagogiky. Připravujeme dobrovolné školitele z řad Čechů a dalších Evropanů, kteří pak v SAR vedou kurzy, kde spolu se svými středoafrickými spolupracovníky školí místní učitele.
Při výuce ve francouzštině se naučí číst jen necelá polovina žáků. Z našich evaluací vyplývá, že ve třídách učitelů, kteří učí podle našich zásad, čte už na konci první třídy 90 % dětí. Kromě slabikáře v sangu, které dostane pro svou třídu každý učitel, který projde naším školením, jim v učení pomáhají další pomůcky. Vytvořili jsme karty „živé abecedy“ s písmeny a obrázky, písmenka na skládání slov a také didaktické kresby – ty nahrazují chybějící učebnice a ve třídách je přímo na stěny malují místní umělci podle návrhů českých výtvarníků Davida Böhma a Jiřího Franty.
Celkem jsme hodnotili 26 tříd, kde učitelé učí podle Školy hrou, a rozdali 842 dětem srovnávací testy. Hovořili jsme také s učiteli, abychom měli zpětnou vazbu, co si z našeho školení odnesli a jak učí. V SAR je dosud obvyklé biflování, frontální výuka, učitelům i dětem chybí samostatné kreativní myšlení. Ale zjistili jsme, že tam, kde jsou ve třídách naše slabikáře a pomůcky a kde se aspoň v základních obrysech dodržuje našich pět principů hravého učení (jako jsou praktické a názorné příklady, spolupráce nebo pozitivní hodnocení), umějí děti skutečně číst. V padesáti školách v okolí Bozoum už jsou na stěnách didaktické kresby! Je velké povzbuzení, že díky Škole hrou dělají pokroky i děti, které se učí uprostřed buše v chýších se střechou z listí.
Na základě těchto „hospitací“ jsme pro učitele sestavili několik doporučení, jak mohou pracovat vynalézavěji a vtáhnout děti do výuky vhodně kladenými otázkami. A pro nás samotné to bylo poučení, na co se zaměřit v příštím školení, které s dobrovolníky podnikneme v létě.
Kupříkladu jsme byli v jedné škole, kde se učitel s dětmi věnoval jedno odpoledne výhradně čtení textů. Právě četli text o choleře a malárii, což je v SAR běžná realita. Po dokončení jsme se dětí zeptali, zda by dovedly říci, o čem text byl. Jenom se na nás dívaly a nechápaly, co po nich chceme. Když jsme přitom začali žákům klást konkrétní otázky – Měli jste někdy malárii? Jak se při ní člověk cítí? Co mu pomůže? – najednou se chytili. V místních školách ale vůbec nejsou zvyklí takto pracovat. Bylo by ideální, kdyby Siriri měla pracovníka, který by v SAR mohl zůstat po celý školní rok a doprovázel učitele, kteří projdou školením, aby je mohl právě v takovýchto věcech vést. Na to ale zatím nemáme kapacity ani peníze.
Ano, postupně je na tuto roli připravujeme. V létě například pojede do Bozoum školit 14 dobrovolníků z Evropy a v každé třídě bude jedna evropská dvojice spolupracovat se dvěma Středoafričany. Dopoledne tak bude školení probíhat ve francouzštině, odpoledne v sangu. Už jsme to zkusili loni a ukázalo se, že někteří učitelé, zvláště z malých venkovských škol, byli odpoledne nápadně aktivnější – prostě proto, že francouzštině příliš dobře nerozumějí a v sangu najednou pochopili, o čem je vlastně řeč.
Rodiče jsou nadšení, protože vidí výsledky. Školením prošli i ředitelé škol, a dokonce i inspektoři, a to nám pomáhá. Jednali jsme už s mnoha vlivnými osobami, při poslední návštěvě jsme s Fabricem představili program a dosavadní výsledky dokonce v parlamentu. Zájem škol je obrovský. A tyto školy silně tlačí na ministerstvo školství, aby Školu hrou autorizovalo. Bez úředního razítka si totiž málokterá škola troufne začít najednou učit jinak, protože se bojí, že budou mít problémy s inspekcí. A tak zatím program nejlépe funguje na školách církevních, protože tam jej zaštiťuje autorita misionářů.
Ministerstvo školství o Siriri nicméně ví a programu fandí. Prvotním problémem SAR je ale bezpečnost – zrovna během našeho pobytu někdo přepadl a zastřelil pět školitelů, kteří projížděli autem jednu z oblastí na severu země okupovaných rebely – a tak jdou věci kupředu jen pomalu.
Dva z našich lektorů spolu se čtyřmi zkušenými středoafrickými kolegy dávali týdenní školení stovce studentů Pedagogického institutu Jana Pavla II. v hlavním městě Bangui. Institut zřizuje přímo Středoafrická biskupská konference. Ta se také rozhodla, že chce během několika let kolem metropole vybudovat padesát nových škol – tamní „školní budovy“ jsou totiž jen improvizované přístřešky z větví.
Při naší poslední návštěvě nás oslovila pracovnice episkopátu, zda by Siriri mohla proškolit i budoucí učitele těchto škol. To ale znamená několik desítek, možná stovek lidí a na to nyní nemáme peníze ani lidi. Třeba se to ale za pár let změní. Středoafričtí biskupové rovněž vyzvali ostatní episkopáty v dalších zemích světa, zda by je nepodpořily a nepomohly jim zaplatit výstavbu. Představuji si, že by tak třeba i ČBK mohla mít „svoji“ školu v SAR! Právě z této iniciativy by mohla vzejít skutečná revoluční proměna středoafrického školství k modernímu vzdělávání.