Letos na podzim se bude konat v Římě mimořádná synoda o rodině. Jedním z hlavních témat je chudoba.

Česká republika patří v Evropské unii k zemím s nejnižší mírou absolutní chudoby. V roce 2012 se dotýkala 990 000 lidí. Celkově trpělo chudobou 14 % dětí a 6 % seniorů. Relativní chudoba trápila 6,6 % obyvatelstva. Jistě je spravedlivé ocenit, že tento stav je výsledkem poměrné štědrosti sociálního státu.

Naši pozornost si ale zaslouží i otázka, kdo je chudobou ohrožen nejvíce. Ohrožení chudobou je největší u těch, kteří nemohou vykonávat placenou práci z důvodu poskytované péče, a těch, kteří se starají o výchovu a vzdělání nadprůměrného počtu dětí.

Takové zjištění mění pohled na závažnost příčin chudoby u nás. Uniká nám souvislost mezi potřebou výchovy mladé generace a budoucí prosperitou společnosti. Místo toho jsme svědky společenského diskurzu o chybějících odvodech do státního rozpočtu způsobených ženami na rodičovské dovolené. Zásluhovost pro přiznání určité výše starobního důchodu je závislá především na ekonomické aktivitě minulých let a minimálně na počtu vychovaných dětí.

JEDINEČNOST RODINY JE NEDOCENĚNÁ

Považujeme za nešťastné, pokud jen profesní status člověka zakládá jeho společenské uznání a výchovná péče je pouze jakýmsi osobním rozhodnutím. Je samozřejmé, že se pro rodinný život rozhodujeme především z neekonomických pohnutek. Tato skutečnost ale nemění nic na tom, že by společnost měla považovat výchovu v rodině nebo péči o závislé členy rodiny za stejně společensky potřebnou. O uznání určité činnosti nelze hovořit, pokud není brán zřetel na její význam.

Nedocenění jedinečnosti působení rodiny na nejmenší děti a důraz na vytváření nabídek nerodičovské péče s cílem urychlovat odchod matek do zaměstnání dostává oba druhy péče, zcela zbytečně, do určitého konkurenčního postavení. Tlak na zkracování délky rodičovské dovolené znamená v podmínkách vysoké zaměstnanosti, typické pro Českou republiku, zkracování času prožívaného v rodině, času, který je nezbytný pro vzájemné vztahy a předávání hodnot. Nedostatek času a vědomí významu rodičovské péče je také příčinou narůstajících patologií, které představují pro společnost v konečném důsledku velikou ekonomickou zátěž, kdy se i přes vynakládané nemalé finanční prostředky mnohdy nedá očekávat, že dojde k úplnému odstranění nežádoucích jevů.

Společenské klima, v němž je kvalita a význam úsilí člověka poměřován pouze výkony, v neposlední řadě diskriminuje i ty občany, kteří takové výkony nemohou podávat, např. z důvodu stáří či nemoci, a ovlivňuje rodinné chování mladých lidí.

Máme tedy v České republice o chudé rodiny pečovat? Nejde v tomto případě víc než o podporu o spravedlivé uznání významu jejich angažovanosti? Máme odvahu z toho vyvodit i důsledky?