Proč se upírají svátosti těm, kdo se 'provinili'?

Proč církev upírá svátosti těm, kteří se „provinili“? Vždyť přece lékaře potřebují nemocní, a ne zdraví! A když dotyčný nesmí ke svátostem, snáze pak může přestat do kostela chodit úplně.

Boží milost potřebuje každý člověk. A protože Bůh chce, aby všichni byli spaseni, jsou svátosti skutečně pro všechny. Nejsou ale kouzelným proutkem, který vše vyřeší třeba i bez vědomí a spoluúčasti člověka. Jestliže lékař předepíše člověku lék, pak se očekává, že je na něj člověk tělesně připraven a že ho skutečně bude užívat. Podobně i svátost má smysl pro toho, kdo je na ni připraven. Proto je například nutnou podmínkou svátosti smíření projevená lítost nad hříchy. Bez této spoluúčasti člověka by se svátost podobala předepsanému léku, který si nevezmeme. Navíc, chtít odpuštění za něco, čeho nelituji, nemá logiku a podobá se víc výsměchu než upřímnému přijetí daru. Svátosti tedy jsou pro všechny, kdo je přijmout chtějí a kdo jsou patřičně připraveni. Jsou i pro ty, kdo se provinili, neboť v různé míře se každodenně proviňuje každý z nás. Je mezi nimi ale jistý řád – hříšník potřebuje nejprve odpuštění (zprostředkované svátostí smíření) a teprve poté například svátost eucharistie. Je pravda, že jsou určité hříchy, kdy se vyžaduje zvláštní pokání, a ke svátostem tedy člověk nemůže ihned. Ale to znamená jen o něco delší přípravu na svátosti, která odpovídá vážnosti situace, nikoli upření svátostí. V nebezpečí smrti navíc tyto překážky padají. Dotaz však asi míří na specifickou situaci lidí, kteří podruhé uzavřeli manželství a jako ti, kdo žijí v církevně neplatném manželství, nemohou teď ke svátostem. Jde o církevně- -právně nelegitimní soužití, ale rozbít druhý fungující svazek, když první už obnovit nejde, není řešení. Ani slib soužití bez sexuálního života není všelékem, neboť skládat ho veřejně je problematické a slib neveřejný neodstraní možné pohoršení bližních, kteří o slibu nevědí, ale situaci dotyčných znají a vidí je přistupovat ke svátostem. Tady je každá rada drahá a popsaná situace patří k jednomu z nejdiskutovanějších pastoračních problémů. Pravoslavná církev zde druhé manželství připouští, ale jako ústupek. Katolická církev trvá na platnosti prvního, a tudíž nemožnosti uzavřít druhé manželství. Vybízí ovšem zároveň k citlivé pozornosti pro tyto věřící. Jejich situace není řešitelná našimi prostředky, ale to neznamená, že je jim cesta milosti uzavřena. Bůh totiž v udílení své milosti není vázán svátostmi. Může dávat milost i mimosvátostně. Kdy a jak ji dává, nevíme, ale smíme a máme v ni doufat, spolu se snahou napravit v našem životě, co se dá vlastními prostředky. V podobné situaci jsou třeba i celiakové (alergie na lepek v chlebu) a bývalí alkoholici (nemožnost sebemenšího kontaktu s alkoholem) – svaté přijímání je pro ně velkým problémem. Znamená to pro ně automaticky trest? Nikoli. Z právních (rozvedení) či medicínských (celiakové a vyléčení alkoholici) důvodů však k eucharistii tito lidé přistoupit nemohou. O to důležitější je uvědomit si, že svátost eucharistie není pouhou hostinou a znamením lidské jednoty, ale že je osobním a reálným setkáním s Ježíšem Kristem vzkříšeným. A to je možné i bez nutnosti viditelného svátostného znamení.