Vydání: 2010/43 Antonín Koniáš, 21.10.2010

Jeden z článků v KT končil větou: „Biskup Egon Kapelari ze Štýrského Hradce varoval před tím, aby se povinný celibát jednoduše odhodil jako bota, která tlačí.“ Z evangelia vím, že Ježíš za svého nástupce vybral ženatého Petra. Nevím, zda nám tím chtěl něco říci, ale mám otázku: Neodhodila církev ve středověku ženaté kněze jako botu, která ji tlačila?

Když v době mé přípravy na kněžství přišla řeč na celibát, řekl mi můj tehdejší farář: „Když je člověku 30 let, je to někdy dřina. Když je mu 50, je za celibát vděčný.“ Už mám tu padesátku za sebou a tuto moudrost bych ochotně podepsal. Není to proto, že bych opovrhoval manželstvím, nebo kvůli tomu, co všechno jsem vyslechl o manželských bolístkách, bolestech a někdy i katastrofách. Stačí, když se podívám na svá povadlá kvítka, která jsem týden nezalil, protože mám hlavu plnou úkolů, jež mi kalendář velí udělat dnes i v dalších dnech. Položenou otázku nosím v hlavě už třetí týden a pořád mě neopustil první dojem – že nejde ani tak o celibát jako o to odhazování. Historie není mým koníčkem, ale snad se nemýlím v tom, že návrat k celibátu kněží trval zhruba 200 let. Tomu bych neříkal odhození. Bylo dost času na prověření správnosti tohoto rozhodnutí v praxi, na vysvětlování i pochopení smyslu celibátu. Myslím, že slovo „návrat“ je na místě. O manželství svatého Petra víme díky tomu, že Pán Ježíš uzdravil jeho tchyni. O manželce samotné nevíme nic. Žila ještě v době, kdy byl Petr povolán? Opustil ji a případně i děti, nebo byl bezdětný vdovec? U ostatních apoštolů nemáme ani tu tchyni. V blízkosti Ježíše a jeho učedníků se občas vyskytuje skupina žen, ale nikde nemáme oporu pro tvrzení, že to byly manželky apoštolů. Po Letnicích se svatý Lukáš ve Skutcích o ženách doprovázejících apoštoly nezmiňuje. Svatý Pavel doporučuje celibát i v širším měřítku; nezavrhuje manželství, říká však, co považuje za lepší volbu (možná také pod vlivem představy brzkého konce světa), a končí lakonickým „Kdo můžeš pochopit, pochop.“ Celibát není součástí tzv. božského práva, není přímo přikázán Bohem. Není ovšem ani čistě církevním výmyslem a hlavním důvodem pro jeho zavedení nebyly majetkové záležitosti, ale vnitřní prostor pro stoprocentní nasazení v kněžské službě. To, že Bůh nenařizuje kněžím závazný celibát, vnímám jako projev Boží velkorysosti. Slovo „svoboda“ se v poslední době stalo zaklínadlem, které mnoho ospravedlňuje. Včetně opuštění rodiny nebo potratů. Proto je třeba o to více připomínat, že lidská svoboda má své hranice. Když řídím vypůjčené auto, jedu mno- hem opatrněji než ve svém. Stejně vnímám i církevní přikázání. Bůh mi svěřil dar svátostného kněžství a celibát mi pomáhá tento dar chránit a maximálně využít.

P. Václav Trmač, děkan a farář v Jedovnicích