Z Mansapuru se díky škole stává místo pro život

Na konci března se do Indie vypravili na kontrolní cestu svého díla někteří členové Výkonné rady PONS 21. První kroky jednoho z jejích členů Mons. JOSEFA SUCHÁRA vedly do Mansapuru. Strávil zde tři dny.

Vydání: 2015/18 Broumov: nový život pro klášter, 28.4.2015

Příloha: PONS 21

Mansapur už není bezvýznamná vesnička v džungli plná těch, kdo zápasí o holé přežití do druhého dne. Stojí tu nový kostel a fara, kde bydlí kněží, kteří nedojíždějí. Je tu také komunita sester, jež zde žijí a jsou duchem naší nové školy. Mansapur žije, roste a stává se místem, odkud lidé neutíkají, ale kam přijíždějí a chtějí zde bydlet. Tak Bůh naplňuje modlitby těch nejposlednějších. Propojuje je s těmi, kteří můžou něco udělat, něco dát, s lidmi u nás v České republice. Je veliká radost mít možnost to vidět, dotknout se, být součástí tohoto Božího zázraku.

Veliký dar poznání. Ta různost je obohacující, a pokud ji můžete vstřebávat v tak přátelsky rodinném prostředí, je to požehnání. Pro mě jako kněze je navíc velmi povzbuzující jejich víra v sílu modlitby a ztišení před eucharistií jako základ pro: „Jdi, teď můžeš. Já tvůj Bůh jsem s tebou.“ To mě velmi hluboce zasáhlo.

Budeme muset zvolit jiné disciplíny. Např. citáty Járy Cimrmana nebo lední hokej. Tam bychom mohli mít větší šance, ale při jejich šikovnosti kdo ví.

Protože můžou. Jsou svobodní. Stačí chtít a zapojit se. Pak přestane být človíček v Indii oním neznámým, a stane se i naším přítelem, naším dítětem v naší škole.

Obě jsou dílem úžasných a zapálených lidí, kteří milují děti celým srdcem. A tato láska je schopná konat zázraky. Je to velmi nakažlivé. Každý, kdo se s nimi dostane do kontaktu, ať u nás či v Indii, potýká se s neodolatelnou touhou zapojit se a pomoci.