Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference
Archivní článek

Vzkaz v láhvi psaný skutečnou rukou

1. 7. 2012

Tisk

Vydání: 2012/26 Odpočineš!, 1.7.2012, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Perspektivy

O NEVIDITELNÉ NEJVIDITELNĚJŠÍ MENŠINĚ

Nedávný případ údajného napadení romskými násilníky v Břeclavi zřetelně nasvítil nový rozměr toho, čemu se v Česku říká „romská problematika“. Patnáctiletý chlapec se vlastní hloupostí vážně zraní, a aby unikl rodičovským sankcím, označí za viníky Romy. Přestože postupně z původních tří sleví na jednoho, jeho nařčení vyvolá silné protesty, které jen zázrakem neskončí násilnostmi, jakých jsme byli svědky na Šluknovsku či Děčínsku. Rom totiž v představách řadového občana splývá s nebezpečným živlem natolik automaticky, že se rozumná úvaha, o presumpci neviny nemluvě, takřka nemá šanci dostat ke slovu.

Jmenovaná kauza i mediální debata jen znovu potvrdily vývoj, který ne-li přinesla, pak značně vyostřila popřevratová léta: Romové jako by pro většinovou společnost ztráceli konkrétní obrysy. Všichni přesně „víme“, jak vypadají, jak nedovedou bydlet, jak zneužívají dávky a že by byli schopní zmrzačit pubescentního mladíka. Schopnost rozlišit za těmito „Romy“ reálného jednotlivce s jeho skutečnými starostmi, nadáním či nectnostmi už nám však chybí. „Rom“ je pro majoritu něco jako polednice: neurčitý zástupce svého druhu, objevující se ve vymezených souřadnicích předměstí a ghett a vzbuzující v nás nejistotu, ostražitost a leckdy až numinózní úzkost.

Naše nejviditelnější menšina, jak bývají Romové označováni, se tak paradoxně stává bezmála neviditelnou. Společenské změny v posledním dvacetiletí eliminovaly většinu příležitostí k přirozenému setkávání mezi Romy a ostatními. Pominula obecná branná povinnost, ze zaměstnání byli Romové houfně přemístěni na úřady práce, romské děti se přesunuly do praktických škol natolik masově, až se nad tím pozastavuje i mezinárodní soud ve Štrasburku.

K tomu přičtěme izolaci místní – oddělené bydlení týkající se mnohdy celých čtvrtí. Chanov u Mostu, Janov u Litvínova, okolí Bratislavské v Brně, Matiční v Ústí nad Labem a další lokality získávají punc „no go areas“, chudinských ghett, kam – volně přeloženo – slušný člověk nechodí. Nejde přitom tolik o konkrétní, reálné nebezpečí; návštěvník by bez upozornění možná hned ani nepoznal, že je „právě tam“ – nehezkých sídlišť i špinavých ulic mají i jiné obce dost – a pravděpodobně by se mu ani nepřihodilo nic mimořádného. Avšak právě to, že do těchto míst obvykle nechodí, a jsou pro něj tedy neznámá, probouzí jeho fantazii i strach. Přidržíme-li se naší duchařské metafory – „ví“, že tam straší.

V ZAJETÍ STEREOTYPU

Právě média jsou především v očích romských intelektuálů a aktivistů vinna tím, že posilují nedůvěru vůči Romům i vzájemný odstup. Vliv sdělovacích prostředků na to, jak se na Romy nahlíží, jaké vlastnosti se jim připisují i jaké otázky se kolem nich rozdmýchávají, je nicméně reflektován už i na akademické půdě – dlouhodobě jej sleduje a hodnotí kupříkladu lingvista Jiří Homoláč. Jeho studie mezi prvními upozornily na přelomu tisíciletí namátkou na to, jak automaticky se uvádí etnicita pachatele přečinu, jde-li o Roma, bez závislosti na účelnosti této informace. Týž badatel nedávno široce nahlédl také do internetových diskusí a prokázal, že někdejší obraz „cikána“ jako zpívajícího romantického poutníka v drkotajícím koňském povoze a „cikánky“ jako svůdné temperamentní tanečnice (kdo by si nevzpomněl na Mériméeovu Carmen!) namnoze vytěsnil v obecných představách mnohem nesympatičtější stereotyp: špinavý, hlučný, vypočítavý a nevzdělavatelný parazit.

Podobně zaujatý se nezřídka zdá i protiklad, s nímž se lze setkat tam, kde se autor snaží negativní nazírání na Romy vyvážit „příkladem dobré praxe“. Oblíbenou mediální tváří byla v uplynulých letech ředitelka brněnského Muzea romské kultury Jana Horváthová. Bezesporu jde o silnou, pozoruhodnou osobnost, erudovanou historičku i manažerku s bohatými zkušenostmi. Například redaktoři magazínu Ona Dnes (19. 7. 2010) se jí však ptali především na to, zda jako Romka jezdila s rodiči na dovolenou, jestli je pro pozitivní diskriminaci nebo zda romské ženy stárnou rychleji – třetí otázka přitom zjevně padla v souvislosti s neoddiskutovatelnou krásou respondentky, zdůrazněnou doprovodnými fotografiemi.

Tedy opět jako bychom na pozadí četli: „Zajímáte nás jenom jako jedna z ‚nich‘: těch ‚druhých‘, které je třeba ‚řešit‘ a kteří nic nedělají jako ‚my‘.“ A obrazový doprovod jako by vyvolával z hlubin kulturního podvědomí právě onu půvabnou, leč nevyzpytatelnou Carmen. A nerozeznáváme podobně odsuzující předporozumění i za často slýchanými slovy „naši sousedé Kalejovi (Horváthovi, Žigovi…) jsou sice Romové, ale nekradou, nedělají binec a chodí do zaměstnání“? Jako bychom slyšeli nevyslovené, ale myšlené „kupodivu“…

OBRAZ JAKO NÁSILÍ

Romští intelektuálové v reakci na obrazy, které o jejich identitě a kultuře podává okolní svět, vyslovují nejednou ostrá prohlášení. Historik a jazykovědec Ian Hancock (University of Texas) dokonce označil veškerá zobrazení Romů ze strany většinové společnosti za násilný akt. Český aktivista Emil Ščuka se v rozhovoru pro revue Romano džaniben vyjádřil mírněji: „Až dosud nás definovali gádžové. Ale co skutečně jsme, můžeme říct jen my sami.“ Tvorba Ščukova divadelního souboru s původním repertoárem, činného v osmdesátých letech minulého století pod názvem Romen v Sokolově, patřila k prvnímu, čím Romové v Česk(oslovensk)u vyjadřovali způsobem srozumitelným svému neromskému okolí, jak vidí sami sebe a svou tradici – totiž uměleckou tvorbou.

OPOŽDĚNÉ OBROZENÍ

Zatímco Rumunsko mělo své první romské píšící autory, knihy a periodika už na sklonku 19. století a sovětské Rusko se před druhou světovou válkou mohlo pyšnit romským divadlem, prozaickou i básnickou tvorbou nebo jazykovědným bádáním, příslovečnou první vlaštovkou na území tehdejšího Československa byla až hra Eleny Lackové, rodačky z romské osady ve Veľkém Šariši, premiérovaná roku 1948 – Horiaci cigánsky tábor. Lacková ji napsala jako ozvuk prožitku perzekucí, které za fašistického režimu Slovenského štátu tvrdě zasáhly její rodinu i sousedy z osady, a spolu se svými příbuznými ji pak také secvičila a s velkou odezvou předvedla na různých místech Československa.

Protože následný komunistický režim rozvoji osobité romské kultury nepřál, ba systémově ji potíral, přispěli další romští tvůrci svým pohledem až s oteplením poměrů. Lepší přístup ke vzdělání i celková dobová atmosféra zároveň nahrály snahám světových romských představitelů dosáhnout politického uznání – roku 1971 byla za účasti romských činitelů z Československa založena Mezinárodní romská unie (dnes pozorovatel OSN), mj. deklarující Romy jako svébytný národ či požadující uznání romského holokaustu.

Vědomí vlastního romství-romipen, zachycení paměti a tradice pro další generace bude napříště i v našem prostředí inspirovat též romskou literární tvorbu, která v tomto příznivějším mezičasí dostala novou šanci a plněji se rozvinula zvláště v popřevratovém období.

Z DRUHÉ STRANY

Tradiční romské ústní vyprávění, v současné době v českém prostředí už jen lokálně dožívající, se obracelo výhradně dovnitř komunity: rodové historky, pověrečné povídky, humorky i kouzelné pohádky bavily, vychovávaly i vzdělávaly. Autoři psané literatury se však nejednou vyjadřují shodně se spisovatelkou nejstarší generace Terou Fabiánovou: „Píšu, aby gadžové z romské literatury poznali, kdo je to Rom. Snad nám pak uvěří a nebudou se na nás dívat svrchu.“

Jiná z romských autorek Margita Reiznerová přirovnala své psaní ke vzkazu v láhvi. Že záměr oslovit čtenáře z majoritního prostředí může zarezonovat, dokládá zkušenost prozaičky Ilony Ferkové: „Když vyšla ta moje knížka, dala jsem ji přečíst své ředitelce ve školce. Přečetla si ji a řekla, že znala Romy jenom tak, že jsou to ti, co nechodí do práce, děti se jim potulují venku, že pijou, hrajou… Řekla mi: Já jsem neznala tu druhou stranu, až teď, to je tam všechno – bolest, láska, život, jak jste žili a jak žijete teď.“

Neromského čtenáře může překvapit, jak pevně dosud vězí část romské autorské tvorby v někdejších folklorních schématech. Týká se to i postav, které v textech vystupují: mazaný romský žertéř přelstí v pohádce Vladislava Halušky lakomého neromského hospodáře, hloupý poctivec v povídce Andreje Gini nepozná tisícikorunovou bankovku, a promarní tak nalezený poklad.

Jiní literární Romové a Romky však řeší nikoli pohádková, nýbrž syrově skutečná dilemata. Týrané manželky u Eriky Olahové se uchylují ke zločinům, děvče bouřící se proti tradiční morálce odkládá na řádcích Tery Fabiánové své romství jako příliš svazující, gamblerství ničí život samoživitelce v povídce Ilony Ferkové. A ještě pestřeji romští autoři vykreslují charaktery a příběhy neromských postav: jednou jako hloupých závistivých boháčů či povýšených sousedů, podruhé jako nemilosrdných protagonistů státní svévole, ale také jako vlídných a podporujících učitelů, laskavých a otevřených partnerů nebo zkrátka „jen“ jako dobrých lidí, kteří se od Romů ve svých potřebách a přáních vlastně zase tolik neliší.

TU KAMES SAKO NIPOS

Tento pohled zhusta zaznívá v autorských modlitbách. Zásluhou básníka Vlada Oláha je k dispozici překlad základních křesťanských modliteb do tzv. severocentrální romštiny. Přesto se nejeden autor obrátil k Bohu v osobitých verších. „Baro Dad Tut pre luma bičhaďas. / Pre adi luma, pre vudud, / taťipen, gulo kamiben / manušenge. / Sako nipos Tu kames, / parnes, / kales, / the šarges,“ píše například Jan Horváth: „Veliký Otec Tě poslal na zem, pro tento svět, kvůli světlu, teplu, sladké lásce k lidem. Ty miluješ všechen lid, bílé, černé i žluté.“ Tak oslovuje Ježíše básník, který málokdy opomene dodat, že „nemůžeme žít jako vlci, protože jsme lidé a i Rom je člověk“.

Vylovit vzkaz z láhve ještě neznamená zachránit trosečníka. Přečíst si romskou povídku neznamená vyřešit problém sociálního vyloučení. Možná si ale čtenář snáze představí, že ten na druhém břehu má konkrétní obrys – i když se mu nemusí povinně líbit.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou