Vydání: 2005/29 Křesťanské knihy včera a dnes, 12.7.2005, Autor: Radim Palouš

Příloha: Perspektivy

Věřící lidé, zvláště pak katolíci, jsou v poslední době v naší veřejnosti nejednou kritizováni. Myslím si, že se tak děje zčásti právem, zčásti neprávem. Oprávněná kritika se obrací k neřídkému jevu jakési lidsky nenáležité sebejistoty a suverenity, která zavání ideologičností a které chybí to, co by mělo být jedním z nejpodstatnějších znaků křesťana: pokora, otevřenost, chápající ohleduplnost vůči ať jinověrcům, ať nevěřícím.

Jako by se ztrácelo ono partnerství viníků a hříšníků, jako by někde v neartikulovaném a skrývajícím se podhoubí bytovala pýcha, nekritičnost vůči sobě samým, ona důležitá ochota podstoupit rizika spojená s vírou, nejexpresivněji vyjádřená křižovaným Ježíšem a jeho povzdechem „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Mk 15,34). Víra není ideologie, totiž suverénní majetnictví „správného“ světového názoru, nýbrž je v první řadě a především velice těžkým a nakonec nikdy zcela splnitelným úkolem odpovídat se Pánu, tedy tomu, koho lze zklamat (a tato lidská nedostatečnost je na denním pořádku i u věřících), avšak koho nelze oklamat. Tedy: každý, věřící i nevěřící, je pouze člověkem, a je tudíž vystaven chybování a hřešení. Nelze však jednoznačně vyvozovat z poklesků katolíků či křesťanů vůči nárokům víry, kterou vyznávají, bludnost katolictví nebo křesťanství samotného. 

V neprávu jsou kritici právě tehdy, když mylně ztotožňují skutečnost nedokonalých křesťanů s křesťanstvím samotným, ba jakýkoli náboženský postoj s primitivní zaostalostí či s historicky překonanou ideologií, zatímco nevěra se jim jeví jako důsledná otevřenost pravdivým skutečnostem. Takový postoj, nemá-li být nečinnou lhostejností, se potom orientuje tu tak, tu onak. Avšak již samotné odhodlání pro pravdu je přece jedním ze základních kamenů pokorné orientace: nikoli já podle své libovůle, nýbrž cosi jiného má určovat to, co platí, a tedy i to, co bych měl činit. Zdalipak se již zde nevynořuje cosi „zbožného“, totiž lidská subordinace instanci, která je člověku nadřazena? Jestliže kritici tomuto porozumí, potom nelze pokorně věřícímu vytýkat ideologické bludařství.