Vydání: 2017/14 V nemocnici má být kaplan, 4.4.2017, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Děti praktikujících katolíků bývají v kostele jako doma. A pokud navíc už zažily velikonoční liturgii i zvláštní atmosféru těchto slavnostních dnů, nechtějí chybět, ačkoliv jindy se do kostela příliš nehrnou. „Vnoučata k nám přijíždějí na Velikonoce i s maminkami. A mám zkušenost, nejen z naší rodiny, že chtějí triduum v kostele prožít naplno. Zvlášť se těší na vigilii. Je to večer, kdy je tma, zapaluje se oheň a je to docela jiné a tajemné než jindy,“ popisuje katechetka a šestinásobná babička Daniela Feltová z farnosti v Mníšku pod Brdy. Její slova potvrzuje i pedagožka a terapeutka Eva Klabanová, která pracuje na katechetickém centru královéhradeckého biskupství. „Velikonoce jsou velkým tajemstvím pro nás dospělé, tím spíše jsou lákavé a zajímavé i pro děti,“ zdůvodňuje zvýšený dětský zájem.
Velký pátek je navíc už druhým rokem státem uznaný svátek, a tak už od připomínky Poslední večeře na Zelený čtvrtek se rodiče nemusejí moc zabývat případnou únavou a brzkým vstáváním dětí následující den. Slavit tak lze důkladněji a do kostela se nachystat a vypravit včas – většinou už bývá příjemnější jarní počasí, takže je možné vyrazit třeba i pěšky. Už samotná cesta se tak může stát začátkem bohoslužby, třeba i pobožností křížové cesty.
Příběh v centru dění
Slavení se podle Evy Klabanové nesmí postavit jen na lidových tradicích, přítomnosti v kostele nebo kráse liturgie, které navíc bez pomoci dospělých a příběhu v pozadí nebudou zvláště menší děti příliš rozumět. Na rozdíl od barvení vajíček a dalších jarních tradic, probíhajících pouze o Velikonocích, má křesťanské velikonoční poselství celoroční přesah.
Velikonoce jsou největším křesťanským svátkem, větším než Vánoce. „Jenže tam je Ježíšek v jesličkách a celé je to příjemné a milé. Naproti tomu o Velikonocích si připomínáme kromě radosti z nového života také události drsné a smutné. Děti si často neuvědomí, že jde o stejného člověka! Proto doporučuji příběh zasadit do kontextu Vánoc. Tehdy se narodil náš hlavní hrdina, rostl, vyučil se řemeslníkem, a pak začal dělat a říkat výjimečné věci. A na vrcholu jeho života bylo ukřižování a zmrtvýchvstání. Takovému kontextu děti lépe porozumí,“ zdůrazňuje Eva Klabanová a dodává: „Děti musejí vědět, že v těchto dnech si připomínáme a oživujeme skutečný příběh smrti a zmrtvýchvstání Krista, který se stal v určité době na konkrétním místě. A ten příběh má svého hlavního hrdinu, který se zpřítomňuje v liturgii sváteční i každé další.“
Podobný názor zastává i katechetka Daniela Feltová. „S dětmi si biblické události Velikonoc opakujme. I když je třeba už znají, je dobré každý den tridua v paměti oživit – třeba si znovu přečíst o Poslední večeři na Zelený čtvrtek, o ukřižování a smrti na Velký pátek. Povědět si, proč je na Bílou sobotu v kostele jenom ticho,“ míní Daniela Feltová. Dospělí a zejména děti podle ní potřebují tyto příběhy prožívat – a to nejen při liturgii.
„U nás bývá na Bílou sobotu přes den otevřený Boží hrob. Bydlíme dva kilometry od kostela, takže je to kus cesty, a tak si můžeme znovu povídat o všem, co se o Velikonocích odehrálo. Děti natrhají cestou kytičku a dají ji k Božímu hrobu. Vidí tu sochu, na které má Pán Ježíš proražené ruce, nohy a bok – ten příběh o ukřižování je najednou oslovuje, je jim bližší,“ vysvětluje Feltová a velmi doporučuje vzít si k rozhovorům s dětmi i pomůcky, jako je velikonoční misálek, kde jsou události tridua popsané i namalované. „Můžeme s nimi obrázky vybarvovat a znovu si říct, co se v kostele bude odehrávat,“ nabízí další ze způsobů přípravy katechetka. Na oslavu Vzkříšení v kostele by pak podle ní měla navázat i slavnost v kruhu rodiny nebo farnosti.
Utrpení, ale i naděje
Zvláště Velký pátek znamená vedle ticha a smutku také násilí, krev, utrpení, ponížení a smrt. „Malé děti si to ani moc neuvědomují, nepřijde jim to tolik morbidní. Znají i jiné příběhy, ve kterých se odehrávají dost příšerné věci,“ podotýká Daniela Feltová.
Její slova potvrzuje dětská terapeutka a pedagožka Eva Klabanová. Podle ní není třeba se tohoto tématu obávat a zamlčovat jej. Děti jsou přiměřeně svému věku přirozeně vybavené si míru utrpení připouštět a vyrovnávat se s ní. Není však rozhodně na místě násilí spáchané na Kristu příliš zdůrazňovat. „Stejně jako není vhodné nechat děti napospas televiznímu násilí, nebudeme je v útlém věku vystavovat líčení detailů Ježíšova utrpení. Pán Ježíš byl ukřižovaný, zemřel, prožil spoustu trápení, ale celé to dobře dopadlo,“ pokračuje. Důležité je podle ní například cestou z velkopátečních obřadů zdůraznit, že Velký pátek má pokračování. „Děti fenoménu smrti a její definitivnosti rozumějí až od určitého věku. Měly by vědět, že bude následovat zmrtvýchvstání, Boží záměr,“ upřesňuje Klabanová, na co je třeba hlavně malé děti upozornit. Ale i ty školou povinné by měly chápat, z čeho pramení naše naděje, že nakonec vše dobře dopadne. „I nám se přece v životě často zdají naše situace marné a beznadějné. Ale to je jen zdání, Kristus nám ukázal naději,“ říká terapeutka.
U dětí na prahu dospívání lze pak v plné míře poukázat na pro člověka těžko představitelné Kristovo utrpení: tíhu všech našich hříchů, za které Kristus přinesl svou oběť. U těchto starších dětí, které už jsou schopné pobírat i složitější a širší souvislosti, je pak podle dětské terapeutky dobré se zaměřit i na těžší témata, která pašije ukazují: odpuštění, křivda, nespravedlnost, role společenské atmosféry, předsudky, strach. A zamýšlet se nad nimi v kontextu jednání a slov Ježíše Krista.