Spojenci proti banalizaci a vyprázdnění

Co mají společného náboženství a umění a jak mohou prospět sobě navzájem i okolnímu světu? Každou Popeleční středu se k této otázce vracejí různé evropské farnosti při „popelci umělců“, novodobé tradici odvozené od pařížských rekvií za umělce padlé v první světové válce. V Česku tato zvyklost dostala prostor v pražské Akademické farnosti, kde se koná pravidelně už od roku 1996. „Bytostnou sounáležitost umění a víry“ – řečeno se zdejším duchovním správcem P. Tomášem Halíkem – si sem letos na Popeleční středu 17. 2. přišli připomenout nejen umělci všech oborů, ale samozřejmě též místní farníci a také zájemci z řad širší veřejnosti. Postní dobu tak mohli zahájit kulturním, duchovním i fyzickým zážitkem: v programu totiž po sobě následovaly literárně-hudební večer, bohoslužba s udílením popelce a vernisáž provázená symbolickým pohoštěním. Za „duchovní hostinu“ označil P. Halík první, kulturní část večera; podávanými chody byly barokní hudba a improvizace v provedení salvátorského regenschoriho Roberta Huga u cembala, flétnisty Jiřího Stivína a kytaristky Milady Karez a barokní i novodobá poezie, kterou přednesl Přemysl Rut. A nechyběl ani stůl: byl okrouhlý, se skleněnou deskou a sloužil jako rekvizita poslednímu z účinkujících, výtvarníkovi a divadelníkovi Petru Niklovi. Pomocí reflektoru umístěného pod stolem umělec přenášel na bílý strop salvátorské sakristie jako na projekční plátno svou barvitou hru s terarijním pískem, sněhem či kostmi. Téma letošního popelce „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ tak nepřipomnělo jen bezmála povinné čtení o pomíjivosti z knihy Kazatel či vhodně vybrané verše barokních básníků a dobově i žánrově ladící hudební předěly; to vše totiž výsledně působilo především jako pozadí pro Niklovu performanci. Myšlenka konečnosti se v ní stále dokola vracela prostřednictvím symbolů a hrátek, od sofistikovaných narážek až k přímočaře naivnímu obrázku smrtky. A točící se ruční šlehač na capuccino zasypaný poctivou dávkou písku z plastového kyblíku hraničil až s groteskou. Ta ovšem naprosto ladila jak s ostatním programem, tak se salvátorským interiérem: právě baroko si totiž ve spojení tragiky a grotesky značně libovalo. „Vyblbnul jsem se tu dostatečně,“ konstatoval pak umělec s úsměvem. Jeho charakteristická hravost se podle něj s poselstvím Popeleční středy nijak nevylučuje. „I do svých nejhravějších věcí pokládám vždycky za důležité promítat lidskou skutečnost smrtelnosti – jinak bych byl jen nějaký takový hračička, který utíká do jakéhosi světa bez bolesti. A to rozhodně není mým cílem.“ Oživené vědomí pomíjivosti je pak podle Nikla hlavním přínosem postního období. „Když si člověk svou pomíjivost uvědomuje a vyrovná se s ní, může pak žít o to bohatší život,“ řekl.

Ve stánku umění a krásy

Po popeleční bohoslužbě se ještě jednou přesunula pozornost k umění – za přítomnosti autorky byl v presbytáři kostela slavnostně instalován objekt Adrieny Šimotové Obrácení, spojený s díly z jejího cyklu Dopisy. Až do velikonočních svátků tak bude série křehkých kreseb doprovázet postní liturgii a dotvářet barokní prostor kostela současným uměleckým sdělením. Umění a víra k sobě mají podle P. Tomáše Halíka velmi blízko. „Obě se vyjadřují symboly, obě uchovávají příběhy, Bible je pro umělce nevyčerpatelným zdrojem inspirace,“ vyjádřil se Halík. „Drama nicoty a plnosti“ lidské existence, tedy původu těla z prachu a ducha z Božího dechnutí, jež připomíná právě popelec, je podle něj právě tak kardinálním tématem křesťanským jako uměleckým. Tato sounáležitost následně vybízí k tomu, aby se umění a víra stávaly v dnešním světě spojenci proti vyprázdnění a banalizaci života. Ačkoli, jak rovněž zaznělo během večera, byly vždy křesťanské kostely též stánky umění a krásy, takovéto propojení kultury a bohoslužby nemusí působit právě obvykle. Pro někoho má umění i dnes přídech komediantství, jež do kostela nepatří, druhým se současná tvorba nelíbí, mnozí si třeba na divadlo zkrátka raději dojdou do divadla. Nelze však ani popřít, že hodina strávená s tóny, verši či tvorbou přihlížejícího jednoduše zklidní a naladí k hlubším prožitkům. Stane-li se tak umění branou k opravdovější duchovní zkušenosti, je to nakonec právě to, oč jde.