Vydání: 2016/10 Ekumenická bohoslužba připomněla oběti režimu, 1.3.2016, Autor: Aleš Palán

Příloha: Dobrá kniha roku 2015

To musí posuzovat jiní. Jisté ale je, že se trefila do lepšího času, protože v první polovině loňského roku bylo téma Ruska a Ukrajiny ústředním tématem debat české společnosti. Teprve poté se pozornost přesunula k uprchlíkům a islámu. Vzhledem k tomu, že mnozí mluvili o Rusku ve stereotypech a občas říkali nesmysly, usoudil jsem, že je mou povinností dodat faktografii.
Platí obojí. Prajádro knihy vzniklo už před dvaceti lety. Přednášel jsem starší ruské kulturní dějiny na Filozofické fakultě a říkal si, že bych z toho měl jednou udělat knihu. Ale teprve tehdy, až dokončím třetí díl České katolické literatury. Po ukrajinském Majdanu a okupaci Krymu se ale Rusko dostalo do centra pozornosti, a tak jsem si řekl, že odložím všechno ostatní a budu se věnovat tomuto tématu.
Čistě pocit povinnosti. Kdyby na trhu byla podobná kniha, nechal bych to na jindy.
Určitě není nebezpečné pravoslaví jako takové. Pravoslaví je jedna z legitimních křesťanských tradic, která má v sobě mnoho pozitiv – ale jako každá tradice i negativa. Kde je svatost, tam ďábel strčí svoje pařáty. Jedním z největších rizik pravoslaví je jeho tradice napojení na impérium, což není věc, kterou by vymysleli Rusové, jde to už z Byzance. Zde nacházíme představu, že vyvoleným, oním Božím zástupcem na zemi, je vlastně císař. Zatímco na evropském Západě jsme si této myšlence pomalu a bolestně odvykli, křesťanský Východ se s ní nikdy nerozloučil. Je to dáno historickým vývojem, protože Západ prošel reformací a osvícenstvím. V katolickém prostředí se tyto duchovní proudy sice často chápou jako sporné až negativní, ale nelze pominout, že pomohly probudit křesťanství k něčemu, co není vázáno na středověkou společnost. Dnes už pokládáme svobodu svědomí a vyznání za něco naprosto samozřejmého. Ale ještě v 19. století to bylo pro katolíky něco velmi
sporného.
To neprošlo ani reformací, ani osvícenstvím, žije v představě, že správná společnost je ta středověká, v níž se církev opírá o stát. Když se podíváme na chování církevních špiček v Rusku, zřetelně tam takovou linii vidíme. Putin řekne A a Kirill řekne A na druhou. Když například Evropská unie zavedla sankce kvůli okupaci Krymu, Putin vydal embargo na evropské potraviny, načež patriarcha přispěchal s tvrzením, jak je důležité a duchovní jíst národní krmi. Chová se jako Putinův dvorní kaplan.
Jistě, pravoslavná církev za komunistického režimu jest církví mučedníků a vyznavačů. Ne všichni však byli mučedníky nebo tichými trpiteli. Byli i tací, kteří se pokusili o pokojné soužití s režimem až kolaboraci. Všichni moderní patriarchové od roku 1943 byli z těch velmi povolných. I u nás byla v padesátých letech katolická církev církví mučedníků, ale našli se také Plojhaři (pozn. red.: Kněz, kolaborant s komunismem).
Jistě že ne, on je jen symbol. Takových lidí je mnoho. Mučedníci, vyznavači a trpitelé byli v podstatě odstaveni. Meňovci (pozn. red.: A. Meň, zavražděný pravoslavný kněz) jsou dnes v Moskvě téměř disidentská skupina. Přihlášení se k pravoslaví dnes do velké míry znamená loajalitu vůči státu. Dodržovat některé základní rituály – křty, svatby či Velikonoce – je věcí loajality vůči režimu. Drsně to přirovnám k 1. máji, jak jsme ho zažívali u nás.
To ovšem neznamená, že je celá pravoslavná církev zkažená, to v žádném případě. Jen v tuto chvíli hraje roli jedné z opor Putinova režimu. Dokonce došlo k jejímu smíření s komunismem. Komunistická strana chválí patriarchu a věnovala mu řád za pěstování národních hodnot. Je to pro nás nepochopitelné sblížení bývalých mučitelů s bývalými mučedníky ve jménu imperiální obnovy.
Samozřejmě, jenom zmizelo z prvních stránek novin. Na Donbasu se pořád střílí. Když člověk občas sleduje ukrajinská média, což já dělám, nachází tam neustále informace o bojích a počtech mrtvých. Putin se nezřekl svých plánů na obnovu impéria. Je v ruské imperiální tradici, že čím větší jsou problémy doma, tím víc křičí, jak je celý svět nenávidí, a to proto, že jsou nejlepší. Svoji legitimitu potvrzují tím, že se stále rozšiřují. To je hlavní rozdíl mezi zemí a impériem. Země má svoje hranice, impérium hranice nemá, neustále se rozšiřuje.
To znamená, že na tom nejsme tak špatně, že jsme se nezbláznili, neotupěli, zajímají nás souvislosti. Mluvím o té části veřejnosti, která čte knihy a je ochotna přemýšlet. Bojím se o veřejnost, která čte jen internet, neboť ten je z velké části ovlivněn ruskou pátou kolonou a všemi mystifikacemi, hoaxy (falešné zprávy) a atmosférou nenávisti.
Jako vždycky, nic se na tom nezměnilo. V části médií se dnes šíří představa, že intelektuál je někdo, kdo se neživí poctivě, protože jen čte knihy a něco vykládá či píše. Intelektuál má ale povinnost vydávat počet ze svých znalostí. Když z médií, z internetu zazní rychlé titulky a bombastická hesla, intelektuál by měl vědět víc a být schopen věci rozklíčovat. Ale zdůrazňuji, že jen v rámci oblasti, které rozumí. Jiný problém je, že někteří intelektuálové hovoří úplně o všem: od geologie přes entomologii až po důlní inženýrství. Tudy ne, přátelé.
Možná i proto že současná kultura je obrazová. Výrazný obraz, symbol, historická událost přítomná v uměleckém díle mohou o nějaké epoše vypovědět víc než přehled fakt, událostí, jmen a dat. Mnohokrát jsem plakal, co všechno musím vynechat, takže když někdo namítá, že v mé knize není Pasternak či Lermontov, já to dobře vím. Pokoušel jsem se ukázat jednotlivé epochy a složitost dějin Ruska. Speciálně proto, že Rusko je vnímáno jako kulturní a náboženský monolit. A já chtěl připomenout různé Rusi, různé kulturní a náboženské formace.
To je přesně ten důvod, proč jsem středověk akcentoval. Protože se o něm méně ví. Existuje zjednodušená představa o jakési středověké svaté Rusi a já chtěl objasnit skutečnost.
Touto metodou se dá napsat klidně dvacet svazků, ale přece jen se držím svého kopyta, a chci tedy psát o něčem, co znám důkladněji. Ve střednědobé přípravě mám knihu, v níž podobným způsobem zpracovávám střední Evropu. Kniha je uspořádána opět v obrazech, ale už nikoliv chronologicky řazených, nýbrž geograficky – po jednotlivých oblastech střední Evropy, respektive starého Rakouska: Čechy, Morava, Slezsko, Horní Uhry, Dolní Uhry, Halič, Bukovina...
To ano, ale v širším kontextu mezikulturních a mezináboženských souvislostí našeho nejbližšího okolí.