Do Lvova jsem přijel v roce 2013. A co mě k tomu vedlo? Diplomat by se měl snažit získat co nejvíce zkušeností jak z různých teritorií, tak z různých oblastí diplomatické práce. Po působení v Moskvě, Bratislavě a New Yorku se mi návrat do „východní Evropy“ zdál tím správným krokem. Navíc jsem nikdy nepůsobil na generálním konzulátě, kde se pravomoci a úkoly odlišují od úkolů velvyslanectví nebo stálých misí při mezinárodních organizacích, pro něž jsem v minulosti pracoval. Ukrajina je a vždy byla významnouevropskou zemí se zajímavým politickým vývojem, což v neztenčené míře platí i pro její západní část, která je v naší konzulární kompetenci.

Ač je zóna bojů od Lvova vzdálena několik stovek kilometrů a situace v oblastech západní Ukrajiny, které spravujeme, je dlouhodobě bez významnějších incidentů, je samozřejmé, že dopady jsou cítit i zde. Podpora proevropského směřování i územní celistvosti země byla na západní Ukrajině vždy vysoká a to se nezměnilo ani nyní. Lidé tady však řeší otázky nejen politické, ale i ekonomické. Obtížně se vyrovnávají s dopady krize, důsledky kolísání měny a souvisejícím růstem cen v obchodech i nákladů na bydlení.

Velikonoce jsou tam daleko více spojeny s vírou než u nás, kde si už mnozí lidé nejsou vědomi jejich původního významu. Na západě Ukrajiny byly tyto tradice dodržovány i v dobách Sovětského svazu ve značně vyšší míře než ve zbytku Ukrajiny.

Pečlivá příprava probíhá mnoho dnů před samotnými svátky a vrcholí na Zelený čtvrtek. Půst začíná čtyřicet dní před Květnou nedělí a vrcholí na Velký pátek. Na Bílou sobotu probíhají poslední přípravy na hlavní svátky – peče se beránek, připravuje sváteční koš. Ten by se měl podle tradice žehnat až v neděli, ale z důvodu velkého zájmu se tak děje už od soboty odpoledne.

V sobotu večer pak jdou všichni do kostela, o půlnoci začíná procesí a jednu hodinu po půlnoci velká sváteční mše. Lidé by se v průběhu tří dnů svátků měli nacházet mimo své domovy a společně oslavovat Ježíšovo vzkříšení. 

Ve Lvově se lidé v obrovském počtu scházejí v Ševčenkovském háji.

Prvním kontaktem byla spolupráce s Oblastní charitou Znojmo při pomoci v Zoločivu, malém městě na cestě ze Lvova do Ternopilu. Byl jsem ohromen mírou odhodlání jejích pracovníků pomoci lidem na západní Ukrajině, předávat zkušenosti místním charitativním organizacím, aby i ony byly v budoucnu schopny samostatně pomáhat vlastním lidem nebo třeba i za hranicemi.

Předávání zkušeností považuji z dlouhodobého hlediska dokonce za významnější než aktuální poskytování humanitární pomoci. Ukrajina prochází podobným vývojem, mluvím tu hlavně o pomoci potřebným, jaký jsme zažili v ČR před více než dvaceti lety, a není sebemenší důvod, aby zdejší charitativní organizace opakovaly chyby, které se děly u nás.

Oceňuji a jsem výrazným zastáncem, aby bylo s místními partnery předem konzultováno, jakou pomoc potřebují. Někdy to mohou být potraviny, jindy zase oblečení, zdravotnické přístroje nebo, jako tomu bylo v případě Oblastní charity Znojmo, svíčková dílna. Cenná je obzvláště pomoc, která má dlouhodobější charakter a díky níž si místní charita může přivydělat na své aktivity.

Velmi se mi líbila i humanitární pomoc, kterou dovezly znojemská a olomoucká charita. Jednalo se o zakoupení přístrojů do vybraných nemocnic. Tato pomoc šla do nemocnic v místech, jež nejsou na očích jako velká města, což je o to cennější. Z poskytnutých finančních prostředků navíc byly přístroje zakoupeny u místních výrobců. To má výhodu v tom, že se místním nemocnicím lépe pracuje se známými přístroji. Ale vlastně se tak pomohlo dvakrát – jednou ukrajinskému výrobci, který nyní zakázek moc nemá, a pak zdravotnickým zařízením, jimž byly vybrané přístroje darovány.

Podle mě bude velmi podstatné, aby pomoc nebyla pouze jednorázová v době, kdy se o Ukrajině mluví ve sdělovacích prostředcích, ale aby pokračovala i později a byla dlouhodobá. Počítám k ní předávání zkušeností místním organizacím, jež by v budoucnu mohly převzít roli, kterou momentálně plní zahraniční humanitární organizace.