Sexuální výchova s kondomem na ruce?

Nedostatečně konzultovaná s pedagogy i rodiči, v některých pasážích dokonce ohrožující mravní výchovu mládeže. Taková je podle České biskupské konference metodická příručka Sexuální výchova – vybraná témata, kterou do škol distribuuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Sexuální výchova by měla podle ministerstva respektovat osobnost a zralost dítěte, ale začít s ní je prý možné hned v první třídě základní školy. Některé motivační hry, které ministerstvo kantorům v rámci sexuální osvěty doporučuje, jsou skutečně šokující. Třeba takový Kompot, kdy si žáci na židlích postavených v kruhu vyměňují místa podle svých sexuálních zkušeností. „Vymění si místa všechny ty, které už měly menstruaci. Ti, kteří už někdy onanovali. Ti, kterým roste ochlupení. Ti, kteří už někdy viděli porno (na internetu, v časopise, na DVD),“ doporučuje příručka. Jiná hra se jmenuje Sexuální slovník. Žáci jsou při jejím hraní rozdělení do dvou skupin (například chlapci a děvčata) a během časového limitu mají napsat co největší počet jakýchkoliv (!) výrazů pro mužský a ženský genitál. Poté skupiny své výtvory přečtou a „rozdělí je na vulgarismy, lidové výrazy, rodinný nebo dětský slovník, výrazy milenecké, výrazy regionální, slovník lékařský (odborný) a slova jazykově neutrální“. Hra s kondomem je vysloveně absurdní: vyučující má žáky přivítat na hodině podáním ruky, na které má kondom mít navlečený! Skutečnost, že vydání sedmdesátistránkové příručky nepředcházela diskuse, potvrzuje i samotné ministerstvo. Podle ministryně školství Miroslavy Kopicové je smyslem příručky upozornit na sociální, psychologické, biologické i etické aspekty souvislosti sexuální výchovy a předejít tomu, aby děti získávaly informace o sexualitě především od kamarádů, jak je tomu dosud. Některé pasáže příručky jsou podle mluvčí ČBK Ireny Sargánkové nejen nevhodné, ale přímo necitovatelné. Svůj nesouhlas s takto pojatou výchovou vyslovilo i Hnutí Pro život ČR. Postup ministerstva je podle něj v rozporu s přirozeným mravním zákonem. Hnutí vyzývá učitele a rodiče, aby proti materiálu aktivně protestovali. „Věrnost je uvažována pouze jako prostředek uchránění se sexuálně přenosných nemocí,“ uvádí například Hnutí Pro život ve svém stanovisku.

ČBK k sexuální výchově na školách:

Čeští a moravští biskupové na svém zasedání zhodnotili materiály Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy (MMT) vydané k realizaci koncepce podpory a ochrany zdraví ve školách, jmenovitě Doporučení MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách (dále Doporučení) a metodickou příručku Sexuální výchova – vybraná témata (2009) (dále Příručka) – a zveřejnili následující prohlášení: Biskupové vnímají závažnost zmíněných materiálů, které jsou podle vyjádření autorů počátkem pro vytváření jednotné strategie rámcového vzdělávacího programu a odborné formace vyučujících. ČBK považuje za nezbytné, aby tak závažnému kroku předcházela diskuse pedagogů s dalšími zainteresovanými skupinami, k nimž v prvé řadě patří rodiče dětí. Nic takového se dosud nestalo. Přitom platná novela tzv. školského zákona zakládá právo zákonných zástupců vyjadřovat se ke všem rozhodnutím týkajícím se podstatných záležitostí vzdělávání. S uplatněním tohoto práva Doporučení nepočítá. Za nepřípustné považujeme vyznění metodické Příručky, které diskriminujícím způsobem zvýhodňuje výchovu výlučně zaměřenou na individuální prospěch jednotlivce. Nabízené didaktické náměty nejenže popírají záměr Doporučení, aby si žáci „osvojili a kultivovali odpovědné chování, rozhodování a komunikaci v situacích souvisejících s reprodukčním zdravím, partnerskými vztahy, rodinným životem a rodičovstvím“, ale doporučují takové formy a metody, které ohrožují mravní výchovu mládeže, což je jednání, které má trestněprávní charakter. Při aplikaci zmíněných postupů způsobem uvedeným v Příručce lze očekávat, že bude zraňována důstojnost dětí i samotných pedagogů. ČBK podporuje snahu podávat dětem i mládeži dostatek informací, které by posloužily pro utváření zralé lidské osobnosti. Je však přesvědčena, že by se tak mělo dít s respektem ke kulturnímu, sociálnímu a rodinnému kontextu.