Vydání: 2020/4 Neziskovky roku? Ty, co chrání život, 21.1.2020, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 4

Je to domácí hospic, takže je „na blízku“ umírajícím a jejich rodinám, žijícím v Lysé a okolí (podobně jako u dalších hospiců je to okolí v dojezdu cca do třiceti kilometrů). Brzy ráno se uvnitř už pilně pracuje. Hospicové klienty byste tu ale nepotkali. Za těmi pracovnice dojíždějí do jejich domovů, kde se o ně starají. Nicméně tady jsme v „srdci“ toho všeho.
Sociální pracovnice přijímá e-mail z jedné pražské nemocnice s dotazem, zda by hospic mohl přijmout do péče jejich pacienta, jehož rodina by se o něj ráda postarala v posledních dnech života doma. Tým vše okamžitě řeší. Rozhodují se, jestli mají kapacitu přijmout dalšího klienta, jakou má diagnózu a odkud je. Jakmile bude pacient propuštěn, musí pro něj být doma připraveno zázemí. Je potřeba vše probrat s blízkými nemocného, kteří se o něj budou starat. Bude-li třeba, pracovnice hospice ještě před propuštěním přivezou do rodiny polohovací postel, případně další zdravotnické pomůcky, které zajistí nemocnému větší pohodlí a usnadní rodině péči. Přednostně jsou pomůcky určeny klientům. Nedávno ale hospic rozšířil službu zapůjčování pomůcek i pro potřebné, kteří nejsou v jeho péči. V tuto chvíli jedna z pracovnic pomůcky dezinfikuje a skládá, aby byly připraveny pro další potřebné lidi.
Za chvíli se má tým sejít k týdenní poradě a ke společné modlitbě. Ale několik telefonátů, návštěva z firmy, která nabízí zdravotnické pomůcky, i návštěva pozůstalého a další události posunou poradu zhruba o hodinu a čtvrt. „Naši klienti obvykle nemají času nazbyt. Snažíme se reagovat rychle. Často nevíme, co nás ten den čeká, jak se bude vyvíjet,“ říká jakoby na omluvu s úsměvem vrchní sestra Markéta Vaněčková. Ani ona netuší, jestli třeba ještě dnes nepojede na přijímací návštěvu k novému klientovi nebo na neplánovanou návštěvu, poněvadž se klientovi hospice přitíží, či dokonce na noční návštěvu, která bývá většinou spojena s klientovým úmrtím. Konečně se tým schází k modlitbě. Při svíčce, v intimní atmosféře, v tichu, jako by se najednou hospicový čas zastavil. „Pane, ty jsi pánem všeho času. Prosíme, pomáhej nám uspořádat čas, jak ty chceš. Pomáhej nám rozlišit, co je důležité a co méně,“ vyslovuje prosbu zdravotní sestra. Už trochu vím, o čem mluví. Pracovnice sotva stíhají pokrýt potřebné i shánět peníze na provoz.
V atmosféře modlitby
Ředitelka Bohumila Urbanová se modlí za pracovnice, za nemocné i jejich rodiny. Zaznívají prosby, díky i chvály – to vše za vzdáleného hluku aut, která venku projíždějí. A za chvílí modlitba končí a pracovnice se opět vrhají do svého „hukotu“. Ale i když se už nemodlí, atmosféra modlitby tady zůstává mezi stěnami. A cítí to i lidé, kteří sem přicházejí. Vedle toho, že se tým takto schází, má „za zády“ řadu příznivců, většinou z řad farníků v Lysé nad Labem, kteří se pravidelně za hospic a jeho dílo modlí. Občas jim přijde smska z hospicového „terénu“ s prosbou o modlitbu, když je naléhavá potřeba: klient je v těžké situaci, trpí úzkostí nebo na něj před odchodem z tohoto světa doléhají špatné rodinné vztahy. A pracovnice přiznávají, že mnohokrát cítí milost a požehnání pro svou práci.