- Katolický týdeník

MUDr. Jiří Koutek pracuje jako primář Dětské psychiatrické kliniky fakultní nemocnice Motol. Jeho specializací je dětská a dorostová psychiatrie.

Jak zacházet s hyperaktivním dítětem? Dávají se mu nějaké léky na zklidnění?
Takové léky existují, je to ale hlavně otázka celkového přístupu rodiny a školy. Není to jenom o lécích.

A co s takovým pacientem při hospitalizaci?
Jestli se ptáte na to, zda jsou u nás na klinice pokoje rozděleny podle diagnóz, tak nejsou. Na oddělení musíme dbát na to, aby nedocházelo ke kolizím. Jen takovým běžným půtkám, jaké bývají v každém dětském kolektivu třeba na letním táboře, zabránit úplně nelze. Nedochází ale k tomu, aby se někdo, kdo má velké poruchy chování, obracel proti spolupacientovi. S tím můžeme pracovat například v rámci psychoterapeutické skupiny.

Co říkáte na věčnou otázku, jestli používat fyzické tresty? Je někdy facka lepší než dlouhá domluva?
Fyzické tresty příliš nepodporujeme, ale jako vyřešení nějaké akutní situace u menšího dítěte je podle mého názoru lehčí pohlavek možný. Spíš na škodu mohou být dlouhodobé tresty, jako třeba nechodit měsíc ven.

Jak časté jsou dětské sebevraždy?
U dětí do 14 let je dokonaná sebevražda poměrně řídká – podle statistiky osm, deset dětí ročně. Větší nárůst sebevražedného chování nastává od 14., 15. roku. K nám se dostávají děti a dospívající po nedokonaných sebevraždách, tedy po sebevražedných pokusech – právě v období dospívání je jich nejvíc. Zatímco u dokonaných sebevražd převažují chlapci nad dívkami, u pokusů sebevraždy je mnohem více dívek. Ti, kteří svůj sebevražedný pokus přežijí, mohou mít nejrůznější zdravotní následky a je to také určitý rizikový faktor pro opakování sebevražedného chování. Obecně se dá říci, že sebevražednost v ČR víceméně stagnuje, ale v adolescentním věku za posledních 15 let stoupla.

Jaký máte názor na stále se zvyšující výkonnost a zátěž, jaká je na děti kladena?
Určitě se to na jejich psychice odráží – někdy méně znamená více. S výkonovým tlakem se musí vyrovnat každé dítě. Například u anorektiček jde většinou o holky, které se docela dobře učí, jsou ctižádostivé, chtějí toho hodně dosáhnout – jako by to k té poruše patřilo.

Co volný čas? Jsou děti, které kvůli spoustě kroužků nemají čas si přes den chvilku sednout a přemýšlet o sobě?
Je to individuální – jsou děti, které zase nemají žádné koníčky, zbývá jim příliš mnoho času a prožívají ho u počítačových her nebo se potulují s kamarády po sídlišti. Nějaké koníčky by dítě určitě mít mělo, svůj čas má mít rozumně strukturovaný a rodiče by měli vědět, co jejich dítě dělá. To je výhoda i nevýhoda mobilu – na jednu stranu je docela dobrý „kontrolor“, na druhou stranu mám někdy pocit, jestli mobily neochuzují normální komunikaci.

Jak reagovat na první dětské neúspěchy?
Je třeba hlavně dítě podpořit, dát mu najevo, že se nic nestalo a skoro každá chyba se dá napravit. I přes případné neúspěchy je třeba dávat dítěti znát, že ho máme rádi. To, jak se k nim rodiče chovají, děti vnímají citlivěji, jakoby zvětšeně – když se rodiče pro nějakou maličkost na dítě zlobí, může to potomek vnímat jako katastrofu.