- Katolický týdeník

Básnická sbírka Ladislava Puršla (nar. 1976) Paměť vody má blízko ke kontemplativním veršům Bohuslava Reynka, totiž k oné specificky melancholické tónině, na níž tento básník cítil a myslil. Souzvučnost obou autorů je nejvíce patrná, srovnáme-li Puršlovu poezii především s Reynkovou pozdní tvorbou.

Podobně jako autor Odletu vlaštovek buduje i Puršl své básnické obrazy z motivů prostých a drobných: skutečnost se u Puršla rodí z jednotlivostí a detailů. Básníkův svět není rozestřen do širokého horizontu, nýbrž soustředěn do uzavřeného prostoru duše, v němž se v analogiích zjevují celé světy: v drobném detailu, v záhybu ostřice, která zvlněná na žertvách zpívá, zaznívají podoby velkého světa, resp. řada jeho vnitřních souvislostí. Epično, velký lidský příběh musí být odvozen až druhotně, až po prožití jednotlivostí a na základě odhalených korespondencí. Přímo je to řečeno v básni Podoba, v níž naznačené orfické pojetí zrodu všehomíra a platónské teze o duchovních předobrazech poukazují na skutečnost, že každé bytí je vrženo do přediva vztahů k bytí jinému - napříč prostorem i časem. Tento do jisté míry metafyzický rozměr Puršlovy poezie zaznívá latentně i v řadě jeho dalších básní.

Puršlovu poezii obklopuje kruh fatálnosti, atmosféra stáří, melancholie a smrti (Za čekárnou na smrt a po slzách / sedím se svým stínem / v hospodě Říjen). Krajina, která u Puršla hraje významnou roli, je téměř vždy krajinou zbičovanou, krajinou trpící, chudou a sychravou. Pocity úzkosti stupňuje stísněnost prostoru a opakující se motiv zimy, podobně jako neustále přítomné vědomí bytostné samoty (Je rybí den. Polévka je horká. / Kouří se od úst jak z teplých rakví. / Ve studních ticho. A jakoby nic / zima se vkrádá do světnic). Tíseň, která z Puršlových veršů dýchá, je ale současně poetická: bolest je zjemněna krásou, smrt vyvedena z vlastní ohyzdnosti smířlivým odevzdáním se proudu dění (Říkám: ta stará paní asi umře. / A mluvím jako kaštany na podzim. / A víříme spolu vzpomínky a prach). A právě v obrazech smrti a samoty nakonec téměř pokaždé zazní jistá spirituální jistota, tušení Přesahujícího.

Úzkost a významovou naléhavost stupňuje rovněž básníkova záliba v nedořečeném, torzovitém naznačení (Tam, kde začíná Černěves / ta černá ves zakletá v ostružinách. / Kde se kdysi někdo. / Na bažinách), podobně jako několikrát užité významově protikladné zakončení strofy. Pachuť ironie a náhlé zjevení tísně, kterou takový básnický postup navozuje, dokládá poslední verš básně Břevnoc: Čarodějnou vůní noci / snáší se na dosah. / Měsíc. Beránek v tmách. / A hvězdy vlci.

Zajímavá je Puršlova práce s rytmem a rýmem. Jen v několika málo básních je rytmus i rým pravidelný. Mnohem častěji básník rýmovou formu, stanovenou na začátku strofy, opouští: rým je přerývaný či useknutý nebo se zcela vytrácí, a spolu s ním i výchozí rytmus. Báseň se zadrhává, vzpírá a její melodika se co chvíli proměňuje, ustupuje, a vzápětí se vynořuje ve zcela jiné podobě - takový postup obohacuje verše o další rovinu sémantickou i dynamickou. V jiných případech sahá autor k rýmům vnitřním: Nesla do černého lomu odlitý zvon. / A jádro atomu k tomu / znělo jak jádro zvonu, když rozdrtí tón - eufonická dokonalost těchto veršů je zřejmá a dokládá autorovu pečlivou a jemnou práci se slovem a melodií. Bohatá škála formálních postupů, zajímavě kombinovaných a citlivě propojených s významovou kvalitou slov i celých obrazů, pak v celku činí z devětatřiceti Puršlových básní dílo zralé, vyvážené a uchvacující.

Říci tak akorát / a neříci nic / přesto aby slova / udržela nit / a sebe nepopřela / ústa nezapřela – zachování míry slov, prostota a současně intenzita básnických obrazů, celé předivo skrytých souvislostí mezi světy zakleté do dvou, tří veršů, to vše se spolu s propracovanou formou Ladislavu Puršlovi podařilo znamenitě. Autorova sbírka, navazující na linii české kontemplativní poezie, se zcela vymyká současné tvorbě mladých básníků. Stojí osamoceně jako mistrovský monolit a je zřejmé, že osamocená i zůstane, stejně jako poezie Weinerova, Reynkova či Rotreklova. Bude to poezie zvláštních chvil, poezie intimního sblížení světů v lidském nitru.

Puršlovy verše doplňují černobílé fotografické koláže Markéty a Karla Cudlínových a drobnou, velmi prostě vypravenou knížečku je možno zakoupit – jak stojí v tiráži – u pana Jakuba Hlaváčka ve městě Praze.

* * *

Ladislav Puršl: Paměť vody, Malvern, Praha 2004