Vydání: 2012/47 Křesťané darují pomoc druhým, 29.11.2012, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

Královské město Slaný si přes všechny převratné změny zachovalo původní, středověký půdorys. Dominanta gotického chrámu, jehož vertikály jsou dnes podtrženy horizontálami frekventovaných silnic, není ve Slaném dominantou jedinou. Když z krásného a rozlehlého náměstí projdeme branou za hradby, stojí nad námi klášter obehnaný vysokou zdí. Vznikl zde v druhé polovině sedmnáctého století na troskách pobořeného evangelického kostela. V době pobělohorské konjunktury sem úspěšní Martinicové přivedli františkány a sídlo jim zařídili velkoryse a koncepčně. Ital Domenico Orsi, tvůrce Teologického sálu Strahovské knihovny, postavil ve Slaném kostel oválného půdorysu, jehož kopuli završuje lucerna. Do prostoru vestavěl architekt kostku, či spíše kvádr, kopii Nazaretského domku Zvěstování. I když je otvor v klenbě domku umístěn pod lucernu kopule, takže svislé paprsky dopadají na podlahu, zůstává vnitřek domku tmavý, jakoby očouzený, kontrastující s přesvětleným interiérem kostela. Oba prostory souvisí otvorem dveří a toho využil Kim Byounghok provedení instalace Colleceted Silences (Sebrané ticho). Osvětlené a znějící struny vycházejí vějířovitě ze tmy do světla, symbolizují vanutí, proudění, zvěstování, podle toho, jak každý člověk prožívá jinak svůj vztah k tomu, co nás přesahuje. Barokní umění tu modernímu podalo vstřícnou ruku: koncept dvou svatyní v sobě jako by si žádal zpřítomnění a dořečení: nejde jen o hru architektů.

Možná není náhoda, že i další tři korejské „poetické intervence“ umístili kurátoři projektu (arch. Norbert Schmidt 
a J. W. Stella) do barokních prostor. Dvanáctimetrový červený lotosový květ, rozvírající a stahující se (dýchající) a v noci svítící byl ozdobou břevnovského klášterního nádvoří. Usazen v ose vstupu do klášterní zahrady byl zábavou dětem a mírnou provokací farníkům, ale pan převor Prokop Siostrzonek přátelsky přijal tuto návštěvu z orientu, symbol východní spirituality.

V kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu bývá moderní umění častým hostem – ale pět tisíc nafouknutých balonků jako z pouti, to tu ještě nebylo. Tvoří veliký hrozen v prostoru salvátorské kopule. Nejsou to ovšem balonky ledajaké: jsou jihokorejské, pestrobarevné, v podlouhlosti vřetenovitě zakroucené – podobně jako sloupy a sloupky na mnoha barokních oltářích. „Krásné! Krásný život“ je název díla Choi Jeonghovy, jehož práce z „neuměleckých“ materiálů nejsou určeny galeriím – jsou pro lidi – a zde v kostele symbolizují radost z tajemné proměny v eucharistii.

Poslední realizace je ve velikých oknech refektáře u dominikánů. „Můj sen – můj avatár“ představuje pět fotografických portrétů dětí, korejských a romských. Přes fotografie jsou prolnuty vize portrétovaných – vize toho, kým by děti chtěly být. Rozdíl mezi snem a skutečností bývá dramatický: na jednom z oken by romská dívka toužila být princeznou – modrookou blondýnkou. Hong Soun pracuje v Koreji s dětmi menšin a svými příběhy by asi mohl zaplnit víc oken než jen těchto pět u dominikánů.

Všechny realizace jsou dokonale provedeny: s úzkostlivou péčí o to, aby hostitelské prostředí nebylo narušeno, ale obohaceno o nový, překvapivý prvek.