- Katolický týdeník

Pískající chlapec, vykračující si s rancem na zádech, je jednou z posledních fotografií Wernera Bischofa. Krajina na snímku je zřejmě podobná té, která o několik měsíců později osmatřicetiletého umělce zahubila. Skalnatá propast v peruánských Andách se mu stala osudnou, když předtím prošel bez úhony místy zdánlivě mnohem nebezpečnějšími. Fotografii pískajícího chlapce v kloboučku vídáme na zastávkách tramvají, je to dobře zvolené logo pro výstavu v pražském Obecním domě. Chlapci z fotografie může být dnes mezi šedesáti a sedmdesáti lety, peruánský horal by se asi divil, jak je teď v Čechách známý.

Švýcarský fotograf a jeden ze zakládajících členů proslulé agentury Magnum se mezitím stal ve fotografii pojmem. Znali jsme ho i u nás, za železnou oponou. V roce 1960 vyšla malá monografie s textem Anny Fárové, Bischof byl také zastoupen na skupinové výstavě fotografií „Co je člověk“, která počátkem šedesátých let putovala po evropských městech včetně Prahy. Socialistická cenzura ostražitě sledovala všechno, co k nám přicházelo ze Západu, ale humanismus Bischofových fotografií byl přijatelný, jejich kritičnost nemířila do zemí sovětského bloku.

Werner Bischof žil do svých devětadvaceti let ve Švýcarsku, studoval malířství a stal se úspěšným módním a reklamním fotografem. Přelomem se mu stal konec druhé světové války, kdy se k hranicím neutrálního státu valily vlny běženců z okolního světa, zmítaného válečnými hrůzami. Tehdy umělec opustil svůj klidný curyšský ateliér, svou „věž ze slonoviny“, na kole odjel do Berlína a fotografoval, v úžasu nad rozvráceným světem. Děti, tančící mezi troskami, sirotky, převážené kamsi vlaky Červeného kříže, zdemolované pahýly kdysi hrdých pomníků, noblesní dámy mezi sutí a cihlami - to vše ukládal do paměti svých negativů, aby z nich mohl svítit obrazy, které nás dodnes udivují. Curyšské umělecké začátky Bischofovi pomohly, ale teprve ve zpustošeném Německu se zrodilo něco, kvůli čemu se umělec stal nezapomenutelným. Začal „fotografovat srdcem“ a tomuto zvláštnímu povolání zůstal věrný po zbývajících devět let svého života, naplněných cestováním a cílevědomou prací.

V předtelevizní době byly velké obrazové časopisy velmi sledované, mocné a bohaté. Jejich role byla nezastupitelná - vzpomínám na svého otce, který po válce kupoval americký Life, každé číslo byl svátek, bylo to živé a nesmírně zajímavé. Časopisy žádaly kvalitu, ale také senzaci a loajalitu s tím, kdo platí. Podstatou umělce je tvůrčí svoboda, a proto Bischofova spolupráce s časopisy bývala sporná a konfliktní. Přesto byl úspěšný a vyhledávaný. Fotografoval válku v Indočíně a hladomor v Indii, korejská válka jej dovedla do Japonska, kde měl sledovat zázemí amerických vojáků. Stále víc ho ale zajímal přirozený život lidí v přírodě, nenarušený nelidskými konflikty. Nebyl spokojen s vyzněním svých fotografických reportáží, zdálo se mu, že jsou v tisku účelově manipulovány. Od cesty do Jižní Ameriky si mnoho sliboval, byla to cesta za pravdou, čistotou a krásou, cesta za sebou samým.

Pískající chlapec se stal symbolickým epilogem poctivého a statečného díla, které si předsevzalo krystalizovat do obrazů bídu i krásu světa.

Výstava je vzácnou příležitostí vidět dílo Wernera Bischofa pohromadě. Dokumenty dokreslují pozadí a zázemí umělcovy práce, výstava je pečlivě připravena a krásně instalována (kurátorka Vanda Skálová, architekt Emil Zavadil). Výstava potrvá do 19. února 2006.