Vydání: 2008/44 Dušičky, 29.10.2008, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Záběr z filmového dokumentu Ivana Vojnára: parta pražských filmařů cosi zaujatě řeší na kopci – a tu se k nim jako tichý anděl přišourá o dvou francouzských berlích starý muž světlé, kulaté tváře, dává se s nimi do hovoru, originálně vypráví o temnotách, bídách, ale i jasech svého životaputování, filmaři si kolem něho sedají a zaujatě naslouchají. Kdyby se to neudálo na Dobrši a andělským kazatelem nebyl P. Martin Vích, jemuž spolumuklové příznačně přezdívali „pěnový Martin“ a on sám sobě ve svých Listech z Pošumaví „starý duchovní táta Martin“, řekl bych: bylo to před dvěma tisíci lety u Genezaretského jezera!
Dobrš. Skrytá ves na Strakonicku. Klikatá cesta a na hřbetu, ve vlnách krajiny a mezi dvěma kostely, patrová fara. Od roku 1967 proměňoval tento zapadlý kout v prohřátou stráň P. Martin František Vích (1921–2008), rodák z Jiříkova u Litomyšle. Biografie napovídá o dramatických zákrutách: zahradnický příručí, vstup do Kongregace Bratří Nejsvětější Svátosti, vysvěcení v roce 1949, přepadení klášterů, zatčení ve zpovědnici, odsouzení na deset let, přežití závalu a doživotní pochroumání nohy, po propuštění práce v budějovických komunálních službách, při politické oblevě vrácen státní souhlas. Působiště: Dobrš, Čestice a okolí, ale ve skutečnosti jeho neviditelná farnost sahala od Pošumaví až k Praze, od skautů po seniory. Dočkal se ocenění Řádem T. G. Masaryka. V závěru svého života bydlel v Němčicích, v terapeutické komunitě Sananim, kde se léčí drogově závislí – dříve pomáhal on jim, teď pomohli oni jemu.
Biografie napovídá i načrtává, ale významná „znamení na cestě“ neodhalí. Třeba: jak zahradnický učeň balí zeleninovou sadbu do starých novin a jednoho dne si ve zmačkaných novinách všimne inzerátu, že v Písku otevírají internát pro pozdní kněžská povolání, který vedou petríni. Cesta je tím otevřena! Nebo: v den svěcení mu biskup Hlouch prorocky dává prostý kříž se slovy: „Čekají na vás krumpáče, lopaty, vidle... Jdi statečně a s láskou za Kristem.“ Víchovým nástrojem se skoro na dvacet let skutečně stal krumpáč a rýč. V podzemí i na světle. V komunistickém koncentráku dostal i onu sympatickou přezdívku „pěnový Martin“ – v šachtě, kam se bachaři obávali sestoupit, otec Martin z propašovaných vajec a cukru ušlehal sladkou pěnu, kterou hostil spolumukly. Ale nešlo jen o pěnu. Ve chřtánu podzemí také zachránil život evangelickému pastorovi Janu Rubíkovi, když ho polomrtvého vysoukal na vzduch.
Otce Martina jsem navštěvoval v raném jaru, kdy mezi hroby byly ještě škraloupy sněhu, ale na návsi v hejnu hus a holubů tkvělo světlo. Farská kuchyně, na zemi stulený pes Šmudla, na stole květovaný ubrus. Pan farář zrovna plel ve svém skleníku. Jaký div – vždyť byl zahradníkem! Viděl jsem jeho šikovné ruce, ale také to, jak v jeho srdci hnízdí vroucnost; že jeho kněžství není zvykové, nýbrž mužné, obětavé a odpouštějící; že je u něj doma radost i ochota a jeho křesťanství konkrétní, viditelné ve skutcích, výrazu tváře i gestu. Dnes už nikdo neumí tisknout ruku na uvítanou tak vřele jako otec Martin. Patřil k duchovním, kteří prošli komunistickými gulagy a byli v tvrdých podmínkách osekáni o krajky frází a cingrlátka zdobné zbožnosti. A za statečné postoje se jim dostalo odměny – hluboký prožitek Boží milosti. „Táta“ Martin Vích zemřel 7. října letošního roku. Jedno odcházení z tohoto světa již zažil – bylo předobrazem: V „Tmaváku“ ve Rtyni přežil zával. Stavěli v hloubce 830 metrů pod zemí podpěrné zdi, když tu začaly dunět lámající se kameny. Stačil se s kamarádem skrčit do výdutě, pouze nohy neskrčil a ty přirazil šutr. Východ byl odříznut. Modlili se, dávali si vzájemně rozhřešení a loučili se. Lampy jim pomalu zhasínaly. Pak oba zahalila tma. Dva dny tloukli do roury. Najednou je oslepilo pronikavé světlo. Radostně volali: „Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!“