Vydání: 2017/36 Do školy s požehnáním, 5.9.2017, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy 36

Toto vyprávění bývalého ředitele z publikace nás docela barvitě a přitom rychle uvádí do reálií i atmosféry předlistopadového československého školství. Já se v tomto článku zaměřím na oblast křesťanské víry, o níž se všeobecně ví, že v období komunistického režimu pro ni ve škole vlastně nebylo místo, ba mohla hrát – jak je vidět z předchozího úryvku – i roli skoro likvidační. Bližší nahlédnutí, které je dnes možné i díky publikovaným výzkumům orální historie pedagogů Jiřího Zounka, Michala Šimáně a Dany Knotové z Masarykovy univerzity, odkrývá celé spektrum situací i lidských osudů a ukazuje obraz mnohem plastičtější. Prolínaly se tu tupá krutost se snahou pomoct, zbabělost i odvaha – a to i od těch, u nichž nás to překvapí.
Ateizace Československa
Na tento proces se podíváme ze dvou stran. Nejprve dostane slovo jeden z mála marxistů, kteří si zaslouží označení filozof – Vítězslav Gardavský. Ve svém bestseleru z období Pražského jara charakterizuje nástup komunistického režimu proti křesťanství následovně:
Bezideový neznaboh
O nespravedlivosti a mnohdy i zločinnosti tohoto počínání není pochyb. Přesto pokládám za velmi užitečné podívat se na vzniklou situaci i pohledem kritické sebereflexe z naší, katolické pozice. To učinil – po mém soudu velmi trefně svým charakteristickým přímým způsobem – i Miloslav Vlk v naší společné knížce , a to v této pasáži:
Výsledkem bylo, že se záhy většina české společnosti „s náboženskou otázkou vyrovnala“. Nikoliv ovšem tak, že by z nich byli uvědomělí marxisté, nýbrž že naprostá většina skončila v kategorii označenou Gardavským příznačně „bezideový neznaboh“: . Z hlediska politického šel ovšem likvidační proces katolické církve mimořádně snadno. Do roku 1954 se KSČ podařilo veškerý církevní život v Československu svými zásahy zcela ochromit – a to takovým způsobem, že od druhé poloviny 50. let přestala KSČ církve a náboženské společnosti vnímat jako vážné nebezpečí.