Vydání: 2009/1 Věžní hodiny, 31.12.2008

Příloha: Perspektivy

Po dlouhé nemoci 19. listopadu 2008 zemřel na Vysočině český fotograf Bohumír Prokůpek. Bylo mu čtyřiapadesát let. O pár dní později byl za pozvolného padání sněhu pohřben v rodném Humpolci. Připomnělo mi to jiný den před lety...

Táhli jsme tehdy předjarní vysočinskou krajinou. Syrovina vlézala do kostí, ještě se sypal sníh, ale naděje přibývajícího světla se kdesi drala na svět. Fotograf-krajinář Bohumír Prokůpek nesl na zádech velký ranec, pak se zastavil, přivřel jedno oko a zadíval se na siluety středověké tvrze a plujících olověných mraků. A začal vytahovat a stavět na trojnožku velký měchový fotoaparát. Vybral kompozici, vlezl pod černé sukno a zmáčkl spoušť. Bylo to jako z jiné doby – nic z těkavosti současných snímatelů a globalizovaných chaotiků, nýbrž důkladnost a rukodělnost, zakoušení krajiny za každého počasí a trpělivé čekání na světlo. Sám se také někdy podepisoval jako „světlopisec“. Takto jsme společně bloudívali krajem i v pozdním létě či na podzim a nejednou usnuli v lese ve spacáku, aby Bohumír za svítání, když jsem teprve rozlepoval oči, už dávno snímal na kraji palouku trs květin. Hledávali jsme v křovinách a stržích svět prapůvodní a bytosti, o kterých nám vyprávěl starý strejka Rýdlů nebo hostinský Kořenář – huňásy, mátohy, krabatiny. Bohumír si z toulek po Vysočině, ale také z Podyjí, Šumavy, Kokořínska, Krušných hor, Bílých Karpat či Středohoří vozil záběry, z nichž stihl ukázat jen nepatrné množství na několika výstavách a část v publikacích více autorů. To podstatné z Prokůpkova díla teprve čeká na obsáhlou knižní monografii.
Bohumír Prokůpek vyrůstal v Humpolci padesátých let. Starý dům, dědečkova zahrada, hvězdářský dalekohled, ruský fotoaparát Ljubitěl a první potulky po okolí, ale také znárodnění otcova podniku. V osmdesátých letech vystudoval katedru fotografie pražské FAMU, po několika letech se do ní pak vrátil jako vedoucí ateliéru plenéru. Od roku 1990 působil také jako vydavatel a spoluzakladatel sympatické skupiny fotografů Český dřevák (společně s K. Kuklíkem, J. Reichem a J. Benešem), jejíž umělecké těžiště spočívalo ve snímání krajiny dřevěnou měchovou kamerou. A opomenuty by neměly zůstat ani jeho realizace v architektuře, především velice sugestivní a cenami oceněné výtvarné řešení nové expozice v Památníku Lidice. Do centra výstavního sálu Bohumír umístil dochovaná vrata ze zničeného lidického kostela a na jedné z holých zdí malé podobenky zastřelených s jejich jmény. Určitou inspirací v čase příprav mu byla jedna naše společná příhoda. Ve vsi Kaliště jsme si tehdy dali sraz na půlnoční mši. Bohumír později napsal: „Mladý farář se potýkal s kázáním tak, že už jsme váhali, zda nevyrazit do krajiny. Pak ale, jak je v místě zvykem, začal předčítat jména mrtvých i živých, vlastně všech obyvatel obce, za které byla tato mše sloužena. Cítil jsem mrazení, byli totiž najednou přítomni všichni, živí i mrtví, celá obec Boží.“ Prokůpek pro nové Lidice navrhoval i výstavbu ekumenické kaple. Přestože se podařilo najít finanční zdroj, současné obecní zastupitelstvo Lidic sakrální stavbu odmítlo.
Bohumír byl vynikajícím pedagogem, otcovsky účastným, který dokázal rozněcovat a zažíhat, se studenty vyrážel do krajiny, inspirativně naváděl na témata, řešil s nimi jejich osobní problémy. Nebyl žádným odtažitým sucharem, velkoryse pomáhal. Byl také vášnivý debatér – vydržel diskutovat celou noc, všichni kolem odpadali a Bohumír zaníceně kázal do ranního rozbřesku. Zaujatostí a vhledem do věcí mi připomínal šamana, vousatým zjevem židovského rabína. Ctil české malíře-krajináře, měl rád lesní interiéry Mařáka i výhledy Kosárka, Panuškovy strašidla, Váchalovu divokou Šumavu, Reynkovy keřovité vrypy, Zrzavého krajiny z války, v poslední době objevil hliníkové objekty Jiřího Bašty. Byl čtenářem a vykladačem Bible, znalcem židovského náboženství a chasidismu, vracel se k Buberovým studiím, k upanišadám, ke křesťanské mystické literatuře a od dětství obdivoval Štorchovy Lovce mamutů a obrazy Zdeňka Buriana.
V jednom svém autoportrétu se vyfotografoval, jak leží v kořenech mohutného buku a pomalu zarůstá do jeho paměti. A k tomu napsal: „Dotek stromů, vlhkost hlíny, strach za noční bouře. Klečím hodiny u trsu trav a pozoruji jejich pohyby ve větru. Kousek utrhnu a rozemnu. Zavírám oči, vůně se spojuje se zvuky pralesa.“
Miloš Doležal