- Katolický týdeník

„Nechte už těch partyzánských historek, nikoho to nezajímá.“ Tak tohle jsem už v různých obměnách slyšel z více míst. V politice je to možná pochopitelné, vždyť často ti, kteří se dříve aktivně či pasivně podíleli na nesmyslném a někdy zrůdném dění, jsou dnes často bohatí, vážení a mocní lidé. V církevním prostředí to může být podobné: Nač se vracet k minulosti? Proč jitřit svědomí, připomínat si na pozadí odvahy některých vlastní strach a zbabělost? Vždyť je dnes jiná doba a musíme se dívat do budoucnosti!

Přes tento citelný tlak si dnes dovolím připomenout jednu z historických událostí, protože je tu důvod - výročí. Ano, dvacet pět let od chvíle, kdy se tu objevilo první číslo Teologických textů. Mám ho před sebou: zažloutlý, ale krásně graficky uspořádaný a svázaný, tiskařskou černí stále vonící samizdat, za jehož úrovní tušíte mravenčí práci mnoha lidí, od šéfredaktora, přes přispěvatele, až k neméně důležité a stejně riskantní práci opisovačky a technických pracovníků. Všichni mají své jméno, zůstávají však skromně skryti a v anonymitě. Viditelně se stal patronem prvního čísla věhlasný kardinál John Henry Newman. Je mu věnována rubrika Portrét a na obálce je překlad jeho básně, jež může být jakýmsi manifestem nové revue: „Byl čas, kdy dobra jsem se bál / neb před zlem jsem se chvěl; / já svatým bojům uhýbal, / že moc měl nepřítel. / Teď odhodil jsem však ten cit / a nepravý ten stud / (...) Když volá k Pánu povinnost, / vstav, učiním, co mám; / jsem naděje i strachu prost, / ať On mě vede sám.“

V portrétu jsou pak připomenuty nejsilnější rysy Newmanovy osobnosti, jež na sebe Teologické texty přebírají. „Byl vůdcem na cestě k svatosti příkladem života i hloubkou své duchovní nauky. Byl modelem toho, jak se dá harmonicky sjednotit věrnost a poslušnost, jak vůči svědomí, tak vůči učitelskému úřadu církve... Byl průkopníkem vzdělaného laikátu v církvi, jehož úkolem je pomáhat v obraně víry a v pronikání společnosti křesťanskými zásadami. V neposlední řadě byl příkladem pravého ekumenismu... Ze všeho jeho konání vyzařovalo to, co měl napsáno na svém kardinálském znaku: Cor ad cor loquitur - Srdce mluví k srdci.“ Není také zřejmě náhodou, že tématem prvního čísla byla eschatologie, problematika absolutní budoucnosti a naděje - ožehavé téma české teologie a spirituality od dob první reformace. V temné době konce sedmdesátých let, kdy šeď a beznaděj pronikala do morku kostí svobodymilovných občanů, byly Teologické texty jakýmsi majákem či světýlkem v temnotě.

V době, kdy Texty začínají vycházet, je v Československu nouze o katolickou teologickou literaturu. Vlastně neexistuje, kromě výjimečných, v malém nákladu vydaných a přísně cenzurovaných publikací pod taktovkou Pacem in terris. Kontakt s vývojem teologického myšlení za hranicemi je možný, ale velmi omezený. Teologické texty prolamují tuto zeď a otevírají tak vstup do svobody. Kněží i nekněží se těšili na každé další číslo. Podíváme-li se pozorně na témata, pak se ukáže, že Texty vlastně byly (a snad nepřestaly být) jakousi formou univerzity. Studie zahraničních i domácích teologů jsou psanými přednáškami a dialogem se čtenáři, mají informativní, ale ještě více formativní charakter. Snaží se dát určitý tvar českému myšlení víry a životu z víry.

Pro nás, kteří jsme tehdy měli možnost a čest spolupracovat s Oto Mádrem, šéfredaktorem a tvůrcem Textů, byla tato spolupráce nezapomenutelnou zkušeností, jak žít pro Boží království, Kristovu církev ve věrnosti a svobodě. Bez vnějších opor a mocenských zajištění tu fungovalo společenství víry a praxe, prostá a nebojácná církev, kterou nebylo možné nemilovat. Církev dialogu, ekumenicky otevřená a spolupracující, angažovaná v aktivitách za svobodu společnosti, zajímající se o dění ve vědě, kultuře, oponující nesmyslné moci, žijící z ryzích ideálů evangelia.

Nic z toho se neztratilo, když se změnila politická situace. Texty začaly vycházet oficiálně, prostě pokračují, dnes je to celkem přes sto čísel. Bez pompéznosti, skromně, a přitom pevně si udržují svoji čtenářskou obec. Dnes jsou především prostorem dialogu, dialogu vnitrocírkevního, ekumenického i dialogu se světem. Pokoušejí se být inspirujícím zdrojem teologických i spirituálních myšlenek a postojů, snaží se o náročnou úlohu být středem gravitujících postojů a přístupů. Věnují se nejen specializovaným teologům, ale také všem, kdo mají otevřenou mysl a srdce; nepřestávají nabízet zkušenosti protrpěné teologie a duchovního života z těžkých let. Reprezentují stále pojetí věrné a zároveň otevřené církve, jež žije z pramenů evangelia, tradice i současné situace. Reprezentují teologii a spiritualitu živenou také z odkazu Druhého vatikánského koncilu, radost a naději vycházející z Božího slova, liturgie, a snaží se, aby se v nich odráželo Světlo národů.