- Katolický týdeník

„Výhradně pro mne se narodil don Quijote a já pro něho; on uměl jednat a já psát; jen my dva jsme jednotou...“ Výrok Miguela de Cervantes ze závěru jeho proslulého díla, od jehož prvního vydání letos v lednu uplynulo už 400 let, rozhodně nepřekvapí toho, kdo zná autorovy životní osudy. On sám byl v mládí hledačem dobrodružství a vojenské slávy, za což draze zaplatil ve velké bitvě u Lepanta trvalým znehybněním levé paže a posléze pěti lety otroctví v Alžíru. Neúspěšný autor dramat a básní, nákupčí zemědělských produktů pro španělskou královskou flotilu, který se kvůli vpravdě cestovatelsko-bohémskému pořádku v účtech nakonec dostal do vězení, se právě v temnotě kobky musel podívat na vlastní život novýma očima. Z tohoto hlubokého prožitku se zřejmě zrodily první epizody Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha.

Proč tato parodie na rytířské romány a zároveň ten nejdokonalejší rytířský román všech dob dodnes fascinuje miliony čtenářů? Proč vzdoruje všem proměnám vkusu a je stále svěží, když vlastní kontext parodie - nabubřelé rytířské romány - už dávno ztratil na aktualitě? Pokud by dílo neobsahovalo nějaké jiné, velmi hluboké duchovní poselství, byla by zmíněná skutečnost zhola nesrozumitelná. Podstata celého tajemství podle mého skromného soudu tkví v tom, že Cervantesovi se podařilo geniálně vyjádřit spásonosnou moc Božího laskavého pousmání nad našimi dětinskostmi a babráctvími, v nichž se však zároveň projevuje čistota nejvznešenějších tužeb nezkornatělého srdce člověka. Právě tato vznešená směšnost (nikoli směšná vznešenost), toto vpravdě duchovní pábitelství činí dona Quijota a v jistém slova smyslu také Cervantese samotného tolik milým Bohu i nám; tedy zvláště těm, kdo se v Quijotovi více či méně rozpoznávají.

Kdo se chce dozvědět na relativně malém prostoru o slavném románu více, ať si přečte skvělou předmluvu Václava Černého, kterou napsal ke svému vlastnímu překladu v roce 1931. Jedna důležitá věc mu však unikla. Ze spolehlivých zdrojů víme, že Miguel de Cervantes se na stará kolena stal františkánským terciářem a že byl nakonec pochován ve františkánském hábitu. Vida, kam ho nakonec dovedlo jeho vlastní donkichotství! Jenomže vše se vyjasňuje v okamžiku, kdy si uvědomíme, že františkánství samo má kořeny hluboko zapuštěny v rytířském ideálu. Je to ale rytířství odlehčeného úsměvu nad sebou, rytířství chudoby od sebe a od chval ze strany tohoto tak neúprosně kupecky rozumného světa, jemuž uniká to, co je ve skutečnosti nejdůležitější. Nechme se tedy osvobozovat od vlastní neunesitelné vážnosti a učme se být šťastní, když můžeme konat věci, které jsou v očích tohoto světa pošetilé a zhola zbytečné, před Hospodinem však nesmrtelné.