Hry o Marii Bohuslava Martinů nejsou jen dokonalým operně-činoherně-baletním uměleckým dílem, ale také hlubokým duchovním zážitkem, kde je jasně označen hřích, lítost nad ním, odpuštění a milosrdenství. Kde smrt ve smíření s Bohem není záležitostí tragickou, nýbrž branou do věčného života. Bohuslav Martinů našel látku pro svůj čtyřdílný soubor, jehož jednotícím prvkem je Panna Maria, v moravské lidové poezii a středověkých legendách.

Prolog o pannách moudrých a pošetilých komponoval autor podle starofrancouzského textu z 12. století. Nápadité režijní pojetí Jiřího Heřmana dalo dílu mnohý další obsah – například panny moudré nebdí pasivně, ale pečují jako milosrdné sestry o umírající na lůžku. Po příchodu nebeského ženicha Krista odcházejí do ráje za doprovodu Panny Marie a archanděla Gabriela spolu s nemocnými, o něž pečovaly. Zaujme i střízlivá scéna s prostými kostýmy, oživená působivou hrou světel a oblaků s „nebem otevřeným“.

Příběh Mariken z Nimégue má základ ve vlámské legendě. Podle současné dikce jde o příběh hororově laděný s tragickým koncem, pro přímočarého středověkého člověka však byl vyjádřením nesmírné síly Božího milosrdenství a oslavou lidské naděje – tyto pocity dokáže geniální hudba Martinů přenést i na dnešního skeptického posluchače. V této části oslnil mimořádným hlasem zejména představitel ďábla – hostující Svatopluk Sem.

Mezi dva dramaticky vypjaté příběhy je vloženo něžné pastorále na texty moravské lidové poezie. Narození Páně jako příběh o „Panence Marii, která po světě chodila a hledala místo, kde by Božího Syna porodila“. Zklidňující scénické pojetí i nádherné dětské hlasy vytvářejí dojemnou vánoční náladu, a budou tak představení činit lákavým i v zimním čase adventu a Vánoc.

Vyvrcholení celého cyklu – španělskou legendu Sestra Paskalina (podle zpracování Julia Zeyera) – opět inspiroval středověk. Hlavní hrdinka odchází z kláštera za světskou láskou. Přestože tím zradí svůj slib, její oddanost k Matce Boží způsobí zázrak. Sestra vlastně z kláštera nikdy neodešla a její smrt je dalším příkladem odpuštění a smíření s Bohem. Také do této legendy Martinů podivuhodně vtělil moravské lidové písně. Zvláštní uznání patří představitelce Paskaliny Pavle Vykopalové, jež znělým hlasem bravurně a lehce vyzpívala i velmi těžké pasáže. Svůj úkol splnil také choreograf Jan Kodet baletními výjevy, znázorňujícími pokušení a svědomí s množstvím démonů, stínů i plamenů.

Brněnské Hry o Marii zanechaly vrcholný umělecký dojem po stránce režijní, scénické (Pavel Svoboda) i hudebního nastudování dirigenta Jakuba Kleckera. Hlasy sólistů doplnilo dokonce několik sborů, dotvářejících monumentální atmosféru celého díla (Sbor Janáčkovy opery, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity a Dětský sbor Brno). Silný, až nadzemský dojem vyvolal sborový zpěv netradičním zasazením kromě jeviště do bočních balkonů. Mnohaletá práce brněnského sbormistra Josefa Pančíka ve spolupráci s ostatními opět slavila triumf.

Hry o Marii, které měly světovou premiéru v roce 1935 právě v Brně, patří mezi mimořádná díla, jež svou originalitou nejsou s ničím srovnatelná. Ne náhodou patří Bohuslav Martinů mezi nejhranější české skladatele ve světě. Škoda, že bude inscenace uvedena v brněnském divadle do konce sezony pouze pětkrát.

Informace o reprízách zájemci najdou na www.ndbrno.cz/opera/hry-o-marii.