- Katolický týdeník

Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo,“ (Gn 6,1–2).
Tento tajemný úryvek Písma pravděpodobně reflektuje starou předbiblickou tradici; v oblasti východního Středomoří, kolébce naší kultury a monoteistických náboženství, vedl k úvahám, že při pohledu z nebes viděli synové božští především krásné vlasy lidských dcer a že právě jimi byli očarováni. Zde asi měly původ různé náboženské předpisy týkající se ženských účesů a zahalování jejich těl, později všelijak zdůvodňované.
I v antickém Řecku měla vdaná žena mít nenápadný účes a na veřejnosti chodit s pokrytou hlavou, kdežto hetéry a nevěstky vynikaly složitými účesy a závoj nosit nesměly. Židovské ženy v diaspoře si po sňatku vyholovaly hlavy a nosily paruky. Mohamedovy manželky přijaly závoj pod vlivem svého okolí a zprvu si hlavy zahalovaly pouze ženy s vyšším společenským postavením. V osmanské říši byly ženám předepisovány závoje lišící se barvou podle toho, do jaké společenské vrstvy nebo k jakému náboženství patřily. Také v křesťanství byl závoj chápán jako symbol ženské důstojnosti a nedotknutelnosti. Dívky před pubertou si hlavu nezahalovaly.
Závoj přijímaly panny (nevěsty Kristovy) zasvěcené Bohu. Vdané ženy si závojem ovíjely hlavu i krk, na venkově byly novomanželky takzvaně „očepeny“. Venkovské ženy a dělnice nosily šátek uvázaný pod bradou nebo v týle, městská dáma nevycházela na ulici bez klobouku. Na starých filmových dokumentech překvapí, že i do nacistických transportů nebo při poválečném odsunu Němců odcházely některé ženy s kloboukem na hlavě. Až anglická královna Alžběta II. a herečka Brigitte Bardotová byly první, kdo v polovině minulého století učinily šátek zavázaný pod bradou přijatelným módním doplňkem. Ještě do druhé světové války nosily vdovy hustý černý závoj alespoň při pohřbu, někdy i po celou dobu trvání oficiálního smutku. Dnes i zcela „sekulární“ nevěsty nosívají bílý závoj, který novomanžel po obřadu odhaluje (jako symbol „poznání“ manželky) před prvním manželským políbením.
V dnešním západním světě bývá muslimský šátek nebo závoj chápán jako symbol ženského ujařmení, podřízenosti a útlaku. Tak to také chápali od dob osvícenství mnozí autoři cestopisů z „tajemného“ Orientu. Islám ale chápe ženské tělo jako cosi posvátného, tajemnou nádobu, kolébku života; jako symbol domova, soukromí, vlasti. Proto má být zahalováno a chráněno před urážlivými pohledy a znesvěcením. Jak uvádějí islámské socioložky, zahalená žena může vidět sama neviděna, vychází-li z domu, nese s sebou svůj závoj jako závěs chránící intimitu domova. Doma a v kruhu blízkých nebo v „dámských“ společnostech se odhaluje a může si dopřát luxusní prádlo, módní oblečení i šperky. V islámské tradici je žena v závislém postavení na muži a v různých státech jsou různě omezována její práva; může být považována za mužův majetek a její postavení je dáno její příslušností k rodu. I tohoto je závoj a šátek symbolem. Proto islámské státy, snažící se po první světové válce prosadit demokracii a sekularizaci západního typu (např. Egypt, Turecko), nošení šátků zakázaly, stejně tak jako například v Turecku bylo mužům zakázáno nošení fezu a tradičního oblečení. Předpokládalo se, že emancipovaná muslimka šátek odloží; to se také většinou dělo.
Avšak dnešní vzdělané mladé ženy z vyšších vrstev, vysokoškolačky, dokonce i ty, které žijí v západních státech, si znovu zahalují hlavu „muslimským“ šátkem. V západních zemích se jedná dokonce o dívky z druhé i třetí generace přistěhovalců, které hledají svou identitu. Tu nacházejí v islámu (napříč etnickému původu) a navenek ji vyjadřují právě nošením šátku. Ten považují za známku příslušnosti k určitému společenství, dodává jim sebevědomí, cítí se jím symbolicky chráněny. Je to znamení, že se sice chtějí „integrovat“ do společnosti země, v níž žijí, ale nechtějí se „asimilovat“. Ženy, které znovu volí šátek ve své původní vlasti, si sice přejí vědecký a technický pokrok i respekt k lidským právům (včetně práv žen), ale nechtějí se vzdát vlastní náboženské a kulturní svébytnosti. My lidé Západu s tím občas míváme problém, protože také mnohé jiné kulturní tradice islámského světa jsou nám cizí a čas od času býváme konfrontováni i s islamistickým radikalismem. – Býváme tím zmateni a přiznejme si, máme tak trochu strach, přinejmenším z té jinakosti.