Vydání: 2016/40 Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka, 27.9.2016, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 40

Prvnímu z nich bylo dáno se dožít změny poměrů a relativně vysokého věku. Druhý zesnul poměrně mlád a už v předminulém století, takže o to spíše je namístě oživovat jeho památku. Co tyto dva muže spojuje? Je to jejich úsilí rozvíjet v naší zemi demokratickou politickou kulturu a občanskou zralost – a to navzdory těžkostem, které s tím byly spojeny. Oba dva zažili dobu předrevoluční, revoluční a normalizační, mám teď na mysli roky 1848 a 1968 a jejich předehry i dohry. A oba dva se zachovali podobně odvážně. Snažili se vzdorovat plíživé a čím dál obtížnější „společenské samototalitě“, která následovala po revolučním nadšení. V tomto smyslu lze těžko najít v českých dějinách příhodnější paralelu než právě dvojici Havlíčka a Havla. Řekl bych dokonce, že z určitého hlediska jejich hlavní význam tkví právě v tomto protinormalizačním vzdoru, v této dlouhodeché odpovědnosti za veřejné dění, kterou si nechtěli nechat vzít, ani když naprostá většina jejich spoluobčanů si v mrazivých časech Bachova a Husákova absolutismu sama zavelela k rezignovanému ústupu.
Jdeme nazpět!
Lze to vyčíst i ze dvou níže uvedených citací, které vypovídají o podobné starosti, ačkoli je od sebe dělí více než 120 let. Nejprve Karel Havlíček, jehož „setrvačnost“ v názorech i aktivitách dráždila nejen úřady, ale i jeho bývalé spojence: Počet náš – to vidíme – znamenitě se ztenčil a mnohý soudruh náš z roku 1848, na jehožto horlivost a upřímnost mnozí toho času by byli skály stavěli, zrádně opustiv svoje, slouží nyní za bídnou mzdu cizím proti nám. Nemajíce nyní moc v rukou, musíme snášeti cizí moc, která se nad námi provádí velmi často bez ohledu na dané zákony. Jdeme nazpět! – to pozoruje každý z nás – a poznenáhla ubývá vždy pod nohama našima práva a svobody, staré, bývalé nešvary vystupují poznenáhla pod rozličným zakuklením zase z hrobů do života, aniž můžeme toho zameziti. (Z článku Revoluce, leden 1851)
Podobně píše i Václav Havel ve svém dopise komunistickému prezidentovi uprostřed 70. let, kdy společnost už dávno upadla do politické letargie: Lidé jako by po nedávných historických otřesech a po tom, jaký systém se v zemi stabilizoval, ztratili víru v budoucnost, v možnost nápravy obecných věcí, ve smysl boje za pravdu a právo. … A kdo se ještě pokouší vzdorovat tím, že například odmítá přijmout princip přetvářky jako východisko k existenci, … jeví se stále víc zlhostejnělému okolí jako podivín, blázen, donkichot – a posléze je nutně přijímán i s určitou dávkou nevole, jako každý, kdo se chová jinak než ostatní, a u něhož navíc hrozí nebezpečí, že svým chováním nastaví svému okolí kritické zrcadlo. (Z dopisu Husákovi, duben 1975)
Nestydatost státního zástupce
Připomeňme si v tuto chvíli nejen poněkud romantický československý pokus o nastolení socialismu s lidskou tváří, který si mnozí ještě pamatují, ale zejména revoluční rok 1848, který už poněkud upadl do jámy zapomnění. Tehdy začaly praskat ve švech zkostnatělé monarchie a rebelie zachvátila Německo, Itálii i Rakousko. Ve hře bylo hlavně národní probuzení a hledání jazykových příbuzných coby nových spojenců (pangermanismus, panslavismus), sociální požadavky (zrušení roboty a poddanství) a demokratické požadavky (ústava, svoboda tisku, svoboda shromažďování). Havlíček nikdy nepatřil mezi radikály, nechtěl demontovat Rakousko, ale jako novinář a politik usiloval o jeho přetvoření ve federaci rovnoprávných národů a zároveň o kulturní a občanské povznesení českých zemí. Činil tak zejména jako redaktor prvního českého deníku Národní listy, ale také jako poslanec nově zvoleného říšského sněmu, který krátkodobě zasedal ve Vídni a Kroměříži.
Po rozprášení kroměřížského sněmu a zastavení Národních novin se Havlíček uchyluje do Kutné Hory. Poněvadž v Praze už nemohl déle působit, snaží se alespoň z tohoto provinčního města vysílat signály, že svobodný novinářský duch ještě stále žije. Založil časopis Slovan, jehož redaktorem je prakticky jen on sám. Pravidelné periodikum vydávat nemůže nejen kvůli obtížím s nevyzpytatelností poštovního zasílání, ale také kvůli policejnímu a soudnímu tlaku. Některá čísla jsou zčásti, jiná zcela zabavena.
Františku Palackému 4. července 1851 Havlíček píše: Libovolnost, se kterou zde státní zástupce, člověk malicherný a ničemný, proti Slovanu jedná, a nestydatost, se kterou, odvolávaje se zcela naopak k zákonům, mně číslo po číslu konfiskuje, přesahuje všechny hranice lidské trpělivosti. … Dříve alespoň časem ještě soud zvrhl takové marné konfiskace státního zástupce, ale nyní i ten jest tak zterorizován, že si netroufá nikdy býti jiného mínění… Denunciace zde panuje až k ošklivosti, takže já skoro co člověk malomocný, jak to v Bibli čteme, všech lidí od vlády jen poněkud odvislých štítiti se musím, abych jim neuškodil. Neboť kdo by z nich jen se mnou mluvil, udá se a jest v nebezpečí.
Revoluce hlav a srdcí
Jakkoli Karel Havlíček nebyl úplně bez přátel, jak vysvítá z jeho korespondence, přece trpěl zřetelnou osamoceností. Václav Havel podobné pocity znal jistě také, ale postupně se podařilo jemu a ostatním vytvořit „společenství otřesených“, abychom použili Havlův termín, tj. těch, kteří nechtěli srovnat krok s normalizačním režimem. Tito disidenti, kteří společně vzdorovali životu ve lži a přetvářce a vytvořili jakousi alternativní polis, však uplatňovali svůj přímý či nepřímý vliv i mimo své řady.
Pokud jde o Karla Havlíčka, státní moc ho psychologicky naprosto propracovaně zlikvidovala. Změnila kvůli němu zákon, aby jej mohla bez soudu držet mimo území vlasti, a odvezla ho k nucené třiapůlleté internaci do Brixenu. Pražského novináře, který byl dosud zvyklý žít děním kolem sebe, tak uvrhla do společenské izolace a nehostinného prostředí. Podlomili ho tak psychicky, nakonec i fyzicky, nikoli však morálně. A právě na udržení mravního standardu záleželo tehdy i dnes na prvním místě. Proto Václav Havel psal už v 70. letech o „mravní rekonstituci společnosti“ – což vysvětluje tak, že má jít o radikální návrat člověka k lidskému řádu, tedy k něčemu, co stojí nad řádem politickým.
Karel Havlíček zase razil pojem revoluce hlav a srdcí. Jde vlastně o totéž. Pokud nebudeme národem vzdělaným a mravným, žádné revoluce nám nepomohou, neboť si dříve nebo později svou pokažeností znovu na sebe upleteme metlu absolucie. Pozoruhodné je, že v tomto pojetí sama vzdělanost nestačí. Musí být doprovázena mravností, konkrétními životními postoji. Proto náš přední politický žurnalista choval nedůvěru k revolučním výbuchům. Raději hovořil o vnitřní revoluci v člověku. Nepodaří-li se nám změnit člověka k lepšímu, ani vnější změna poměrů nám v posledku nepomůže.
Zákony mravnost nenahradí
A v tom spočívá důležitý vklad Havlíčkův i Havlův do naší současnosti i blízké budoucnosti. Ani tržní ekonomika, ani členství v EU a Severoatlantické alianci samy o sobě neuchrání naši demokracii před možnými vnitřními otřesy. Demokracie se ukáže jen tehdy stabilní, je-li rozvinutá a upevněná občanská společnost. A občanská společnost se rozvíjí a upevňuje nejen spolkovou a politickou činností, ale také mravními principy. Není-li mravnosti, nezachrání nás ani zákony. Není-li mravnosti, otevírá se prostor korupci a jiným nešvarům. Nejsou-li občané vzdělaní a mravní, těžko budou také volit vzdělané a mravné politické představitele. Neboť mnozí politici si dovolují právě tolik, kolik jim dovolí společnost.
Jinými slovy: Havlíčkovo a Havlovo úsilí o mravní integritu z doby perzekuce je třeba přenést i na dobu demokracie. Není pravda, že jen tenkrát bylo zapotřebí odvahy. I dnes je třeba mít dost kuráže uchovávat si mravní ucelenost, žít čestně a svou drobnou, poctivou prací formovat okolí, v němž žiji. A nenechat se žádnými populisty oloupit o rozumnost, rozvahu i odvahu.
Experimentování s pravdou
V našich současných poměrech je vnější tlak na člověka sice méně nápadný, ale přesto můžeme hovořit o davové společnosti, která se v bezbřehém prostoru sociálních sítí stává snadnou obětí šiřitelů polopravd i výslovných lží. Havlíčkovské kritičnosti a ukotvenosti je nám třeba jako šafránu. Ale je ještě cosi hlubšího, co nás ohrožuje, a to je nedostatek motivace k etickému jednání. Tento deficit je důsledkem odmítání vyšších mravních principů a vytrženosti z řádu bytí.
Je třeba znovu objevit identitu člověka, který byl stvořen k obrazu Božímu – to můžeme doříci za Havlíčka i za Havla. Teprve tváří v tvář duchovním skutečnostem, které člověka přesahují, můžeme pochopit a nalézt sebe sama a své poslání v tomto Božím světě.
Z křesťanského hlediska dosud trvá čas milosti. Dějiny pokračují a my jsme vyzýváni do nich aktivně vstupovat a dávat jim konkrétní výraz na místech, kde žijeme. Havlíčkovské i havlovské experimentování s pravdou, kdy se člověk nechává vést svým poznáním a svědomím, i když to někdy bolí, nám může být povzbuzením a inspirací. Cíl naší cesty však přesahuje horizont jakékoli vnitrodějinné politické vize. V naší nedávné minulosti sice máme příklady konkrétních lidí a jejich svědectví o pravdě v časech, kdy jim bylo dáno žít a jednat, před sebou však máme Pravdu samu, Mistra z Nazareta, našeho Spasitele a Pána, který nás vyvádí z egyptského otročení hříchu do nového Jeruzaléma spravedlnosti
a pravdy.