Ze Staroměstského náměstí vede Týnská ulička podél chrámu, na jejím konci vedle vchodu do dvora Ungelt je vidět úzkou fasádu rozlehlého měšťanského domu U Zlatého prstenu. Nádherné domovní znamení označuje objekt Galerie hlavního města Prahy, hostící v současnosti výstavu s názvem Někdy v sukni, umění devadesátých let. Vystavuje čtrnáct žen, v té době velmi mladých, z nichž některé ještě studovaly, jiné už byly matkami, a doba jim přála.

Listopad 1989 otevíral velké naděje, svoboda poskytla nesmírné rozšíření prostoru. To, co se dříve zdálo neměnné a tradicí posvěcené, ztrácelo pozvolna „vítr z plachet“, a naopak svěží vzduch přinášel jiné řazení hodnot. Ukazovalo se, že v celém světě jsou si umělci podobní, stejně jako to, že i druhá polovina tvoří a že teprve s umělkyněmi je umění celistvé. Kurátorkou výstavy je Pavlína Morganová, spolupracovaly na ní české teoretičky umění, fotografka pořídila snímky vystavujících a grafička s architektkou výstavu realizovaly.

V přízemí u pokladny stojí dutá truhlářsky vyrobená písmena téměř lidské velikosti, naplněná uvnitř světelnou elektroinstalací. Písmena objektu Lenky Klodové se různě rozsvěcují, takže čteme: „BOŽE – ŽENA“ a nakonec jméno malé dcerky umělkyně: BOŽENA. Ženská jména pak diváka provázejí točitým schodištěm třemi poschodími bohatě členěného domu.

Při stoupání přibývá chronologicky řazených jmen umělkyň od 18. do 21. století: od Pauliny ze Schwarzenbergu a Amalie Mánesové přes Toyen a Růženu Zátkovou až do současnosti – k Veronice Bromové, Mileně Dopitové a Kateřině Vincourové. A tam už začíná výstava, na níž jsou obraz a socha, klasické výtvarné techniky, v menšině. „Vstupte!“ zve titul interaktivní videoinstalace Elen Řádové: v prázdné místnosti barevný obraz na celou stěnu, obličej mladé ženy se na příchozího mile usmívá, ale – když se přiblíží, rysy na plátně ztvrdnou, oči se rozšíří, ústa otevřou a prostor galerie naplní pronikavý výkřik. Na jiném místě černobílá fotografie autorky Aleny Kotzmanové, spící u okna ve vlaku. Sousedí s barevnou obrazovkou, na níž ubíhá krajina, jak ji známe: šeď okolí železnice, periferie okolo nádraží, obyčejné, nudné, v nevlídném počasí při mechanickém pohybu vlaku.

Já, který píšu tento článek, jsem výtvarník, který složité technologie neovládá. Ale na výstavě jsem trochu záviděl: intenzita sdělení je tu pozoruhodná, poetika, s níž se tu setkáváme, by se tužkou či štětcem nedala vyjádřit. Umělkyně zde mohou pracovat s pohybem, dotýkají se filmu, videa či televize, jejich šíře záběru je téměř neomezená. Mohou využívat všech výbojů moderního umění, postupů konceptuálních i těch, které ještě nebyly objeveny. „Oholit, nalíčit“ – to je název videa Mileny Dopitové, kde šest minut sledujeme naplnění pokynu v názvu: ošetřována je hlava zemřelého staršího muže. Celkové vyznění výstavy je nesmírně pestré – od objektů hravých až k těm vyvolávajícím hlubokou reflexi. Tak jak autorky žily, přemýšlely a tvořily.

Výstava je v domě U Zlatého prstenu otevřena do 8. března 2015.