Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference
Archivní článek

Návrat k první lásce

20. 6. 2017

Tisk

V českých dějinách, dávných i nedávných, se křesťanství v různých svých podobách projevovalo jako nenahraditelná tvůrčí síla, kterou potřebujeme i dnes. Ať už v činech obětavé lásky, v pěstění pokory i vzdělanosti či v odvaze vydávat svědectví pravdě.

Vydání: 2017/25 Boží tělo nad městem, 20.6.2017, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 25


Jestliže žalmista píše o vyvoleném lidu „Blaze národu, jehož Bůh je Hospodin“ (Žalm 33,12), tak to v mnoha ohledech platilo i pro naše předky a tuto metu bychom neměli ztrácet ze zřetele ani my dnes. Nejde o to usilovat o nemožné, narážet hlavou do zdi a představovat si, jak by bylo krásné, kdyby se zeď náboženské lhostejnosti zhroutila jako jerišské hradby a celý národ znovu sjednocen ve víře jedním hlasem zapěl chorál. Spíše jde o to, abychom se společně – katolíci i evangelíci – obraceli k tomu, který je „cesta, pravda a život“ a svou nejvlastnější identitu nacházeli v jeho blízkosti. On je náš Mistr, On je ten, který nás vyučuje a naplňuje Duchem. Když si uvědomíme, že máme společného Pána, že jsme pokřtěni stejným křtem, že jsme všichni vysláni jít v jeho šlépějích, pak On může znovu zasáhnout do našeho národního života, třebaže jeho následovníci jsou v početní menšině.
„Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie,“ napsal už v polovině 20. let T. G. Masaryk už jako prezident. Ačkoli se jeho víra zcela nekryla s církevním učením, jeho fascinace Ježíšovou osobou je pro nás stále inspirující. V situaci, kdy už Češi a Slováci budovali společný stát a byli z hlediska národního obrození takříkajíc „za vodou“, TGM píše spis Světová revoluce, v němž vykládá první světovou válku jako boj demokracie s teokracií, ale přitom klade důraz na náboženství. Podle něj jsou staré opatrovnické režimy nahrazovány odpovědností každého občana tváří v tvář věčnosti. Jinak řečeno politikaření samo (Caesar) demokracii nezajistí, správa věcí veřejných musí být ukotvena hlouběji v samotném určení člověka být Božím obrazem (Ježíš).
Světci z úsvitu našich dějin
„Blaze národu, jehož Bůh je Hospodin.“ Český národ počtem svých vynikajících světců, reformátorů a přátel Božích patří v pomyslné lize národů na přední příčky. Jen si připomeňme mimořádné křesťanské osobnosti ze samotného úsvitu našich národních dějin, jako např. soluňské bratry sv. Cyrila a Metoděje, sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Anežku a sv. Zdislavu. Takové osobnosti u nás čelily barbarskému pohanství – osobnosti s apoštolskou horlivostí, s úctou k Božímu slovu, s inkulturačním étosem „Řekům Řek, Slovanům Slovan“, s pevným přesvědčením, že Ježíš kraluje po vší tváři země a je mocnější než všichni „králíci“ světa dohromady, a že jemu sloužit znamená pamatovat na chudé a potřebné. Tito muži a tyto ženy pozdvihly vysoko korouhev křesťanského náboženství a pomohly našim předkům přijmout evangelium jako tu perlu, která svou cenou převáží všechno ostatní.
O křesťanskou opravdovost
Jenže bohabojnost a poslušnost Kristu Králi se nevymezuje jen vůči vnějšímu nepříteli, ale i vůči vnitřní korozi a úpadku církevní instituce. I církev ve své lidské dimenzi může být vnitřně zkorumpovaná a duchovně až dezorientovaná, jak výmluvně v nových souvislostech ukazuje papež František. Proto se úsilí o křesťanskou cestu, pravdu a život děje na dvou frontách – jednak ve vztahu k vnějším odpůrcům a jednak vůči vnitřní ochablosti a polovičatosti církve samotné.
Pokud zůstaneme u druhého případu, chodila po české zemi celá řada buditelů, učenců a reformátorů, kteří měli na mysli nejen obnovu církve, ale i celé společnosti. Patřily mezi ně takové postavy jako Jan Milíč z Kroměříže, Mistr Jan Hus či Petr Chelčický. Všichni tito byli sociálně odpovědní a zároveň odmítali používat násilí ve věcech víry. Jejich hlas chtěl povzbuzovat „tiché v zemi“, kteří toužili žít opravdově svou víru a nezaplést se do osidel světských lákadel. Pohříchu nešťastné upálení a veřejné pokoření kněze Jana Husa, i když dnes víme, že nebylo prvoplánové a že jeho iniciátoři byli spíše Husovi domácí nepřátelé než samotní představitelé církve a říše, rozdělila národ a vyvolala násilí, které posléze po desítky let pustošilo zemi.
Horlivá barokní kázání
Husitské války se tak staly trpkým plodem tragického náboženského rozdělení, jemuž se v tehdejší zjitřené atmosféře papežského rozkolu a očekávání brzkého konce světa dalo jen stěží zabránit. Třebaže církev u nás přestala být jednotnou a letitými spory a boji se duchovně i intelektuálně oslabila, z půdy zbrocené krví vzešla přesto unikátní duchovní pospolitost. Členové Jednoty bratrské, která byla založena v Kunvaldu v Orlických horách, ústraní venkova volili úmyslně, aby se co nejvíc vyhnuli pokušení světskosti. Bratři, jak si říkali, chtěli prostě křesťansky žít, přičemž chovali nedůvěru k vyššímu vzdělání.
O desítky let později tato náboženská společnost nejen pronikla do měst a získala mezi své členy i řadu šlechticů, ale proslula i nebývalou vzdělanostní úrovní, aniž by přitom ztratila svůj původní duchovní étos a pokoru. K jejímu nejvýznamnějšímu dědictví patří dílo humanisty a teologa Jana Blahoslava a posledního jejího biskupa a „učitele národů“ Jana Amose Komenského. Kromě toho se do dějin české literatury a české teologie zapsal její překlad Bible, tzv. Bible kralická, přeložená mistrovsky z původních jazyků. O přesnosti a literární kráse této Bible z roku 1613 svědčí i to, že se v českých evangelických církvích běžně používala až do 70. let minulého století a dodnes je možné si ji koupit v nových vydáních. Je nazvána Kralickou, neboť se tiskla v tajné tiskárně v Kralicích na Moravě. Jednota bratrská za dobu své asi 200leté existence byla totiž oficiálně úřady povolena pouze 11 let (1609–1620). Třebaže v zemi tehdy převažovali podobojí (utrakvisté), kteří jednu dobu měli i svého krále (Jiří z Poděbrad), bratři neměli na růžích ustláno.
Avšak ani za pozdější pobělohorské rekatolizace, kdy kališníci, němečtí luteráni a členové Jednoty bratrské houfně odcházeli do exilu, nezůstala naše země bez náboženského posvěcení. Svědčí o tom barokní kázání řady horlivých kazatelů, zejména jezuitů, a také nově ustavený kult světce Jana Nepomuckého. Tento muž z doby Václava IV. prokázal statečnost a věrnost svému kněžskému poslání natruc mocenským ambicím křesťanské vrchnosti. Z jeho příběhu je patrné, že církev si v každé době musí střežit svou duchovní identitu a autonomii a že zápas o ryzí víru a bohabojnost musí být veden i v nominálně křesťanském prostředí.
Není ale sporu o tom, že i když se naše krajina oděla do barokního hávu a náboženství určovalo i nadále život společnosti, jeho tvůrčí potenciál byl odchodem exulantů na dlouhou dobu oslaben. Nemluvě o tom, že v samotné katolické církvi proběhl ne příliš plodný spor o podobu rekatolizace, kdy strana vedená pražským arcibiskupem a pozdějším kardinálem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu a ideově vedená jeho tajemníkem kapucínem Valeriánem Magnim, která by ráda dala přednost přesvědčování před násilnou rekatolizací, musela nakonec v této věci ustoupit. Mělo to co do činění s náboženskou situací v celé říši, kde se ustavila zásada Cuius regio, eius religio (kdo vládne, ten určuje náboženství poddaných).
Apoštol Varšavy
Když v roce 1781 osvícenský císař Josef II. vydal toleranční patent a povolil evangelíkům v jistých mantinelech legálně praktikovat svou víru, 160 let decimace evangelické církve se plně projevilo. Začala sice znovu povstávat z popela – hlavně na venkově – ale v nuzných poměrech a za značného institučního okleštění. Přesto její jednoduché toleranční modlitebny si návštěvníky dodnes podmaňují svou osobitou krásou.
Při vší nevýznamnosti českého a moravského tolerančního evangelictví překvapí o to víc, jaké se mu dostalo mezinárodní podpory. V situaci, kdy zde chyběli vyškolení evangeličtí kazatelé českého jazyka, se několik desítek mladých maďarských kazatelů rozhodlo pomoci svým souvěrcům v Čechách a na Moravě a opustili své rodné Uhry, aby u nás mohli sloužit. A většina se zde usadila a nadobro zůstala, přestože přišli do prostředí jazykově zcela odlišného a ekonomicky nesporně slabšího. Se svými rodinami zde třeli bídu s nouzí, a přece se postupně naučili česky. A v tomto jazyce často kázali i jejich synové – například libický první evangelický farář Mojžíš z Tardy, který zde působil padesát let, měl pět synů a všichni se stali faráři.
Ale i čeští rodáci působili apoštolsky u jiných národů. Stačí si připomenout redemptoristu Klementa Maria Hofbauera, zvaného též apoštol Varšavy, který získal velkou proslulost a odezvu svým duchovenským působením nejen v Polsku, ale později též ve Vídni. Podobal se snad v něčem i Milíči z Kroměříže, a to svou charitativní činností a důrazem na svaté přijímání. Už tehdy se vedly statistiky, a on dosáhl toho, že počet těch, kdo přijali eucharistii v jeho kostele ve Varšavě, se zvedl z původních dvou tisíc na více než sto tisíc ročně. Anebo připomeňme jeho řádového kolegu Jana Nepomuka Neumanna, který odešel působit na druhou stranu oceánu, kde se stal filadelfským biskupem s pověstí svatosti. Jeho neúnavná činnost v zakládání škol a farností jej vyčerpala natolik, že umírá už ve věku 48 let. Když byl v roce 1977 kanonizován, pro církev v USA se stal teprve druhým domácím světcem.
Bujení nacionalismu
Konec 19. století a celé 20. století přineslo značné početní ztráty křesťanským církvím. Byl to důsledek toho, že osvícenství svým jednostranným důrazem na rozum utlumilo v člověku smysl pro tajemství života a jeho vyšší přesah. Byl to ale i důsledek selhání křesťanských církví tváří v tvář sociální otázce. V této věci se spíše ne zcela úspěšně snažily dohánět vývoj, místo aby jej určovaly. Sociálně citlivý arcibiskup Stojan patřil mezi hierarchy spíše k výjimkám. Avšak hlavní problém, který nedokázala církev na starém kontinentu zvládnout – a to jak katolická, tak evangelická – bylo bujení nacionalismu.
První světová válka, tato krvavá řež, jaká dosud neměla v dějinách obdoby, byla vedena mezi formálně křesťanskými zeměmi, jejich panovníci vládli podle svého přesvědčení „z Boží milosti“. Ještě o Vánocích v roce 1914 se němečtí a francouzští vojáci dokázali spontánně obejmout a popřát si požehnané svátky. A pak už jatka a kvílení pokračující války přehlušilo tyto jemné tóny, až nakonec vyvolalo v život dva netvory v podobě totalitních ideologií: nacismus a komunismus.
Odvaha víry
Masaryk se v interpretaci první světové války mýlil – vítězství demokracie bylo brzy dalším vývojem zpochybněno. Zbraně sice utichly, ale jen do času. Přehrady mezi národy nebyly překonány. Křesťanské svědectví řady statečných mužů a žen nestačilo na to, aby Evropa došla kýženého pokoje.
Přesto mnozí obstáli a jsou nám trvalými vzory, ať už kardinál Josef Beran, vězněný nacistickým i komunistickým režimem, který se posléze na Druhém vatikánském koncilu zastal mistra Jana Husa a vyjádřil lítost i nad násilnou rekatolizací. Anebo evangelík Přemysl Pitter, který se za války ujímal ohrožených židovských dětí a v době divokého odsunu zase německých sirotků. Anebo P. Josef Toufar, litoměřický biskup Štěpán Trochta, matka Vojtěcha Hasmandová a mnozí další.
Česká otázka je náboženská
I v 21. století tak česká otázka zůstává otázkou náboženskou, protože bez duchovní motivace není žádného národního vzepětí. To platilo vždy a platí to i v našich časech. Jsme dnes ještě víc spjati a propojeni s celým okolním světem, a to v dobrém i ve zlém. Právě proto, že lidstvo je v naší době z různých důvodů ohroženo víc než kdy předtím, potřebujeme, aby moudrý hlas církví a volání po pokoji zazníval co nejsilněji. České země, srdce Evropy, by se měly vrátit „ke své první lásce“ (Zjevení Janovo 2,4) a vydávat svědectví, že víra je s to překonávat staré bariéry a barbarské manýry, vytvářet nové syntézy a podněcovat k novým činům obětavé lásky. Také s ohledem na naši sekularizovanou zemi, ano i na masivní vstup islámu na evropskou půdu máme o to víc usilovat o to, aby náš křesťanský vícehlas vytvářel libozvučnou polyfonii a abychom při sobě stáli a svorně následovali Toho, který je cesta, pravda a život.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou