Byl tedy Hus heretikem, anebo člověkem nespravedlivě odsouzeným? Podle mého skromného soudu Hus formálně heretikem nebyl. Hlavní důvod jeho odsouzení spočíval v tom, že koncil Husa považoval za buřiče, který v určitém dějinném okamžiku podvracel církevní autoritu. Nastalá situace hrozila propuknutím vážné krize, což bylo nadále neúnosné.

Skutečnost, že postoj koncilu k Husovi byl plný různých dilemat, vyplývá ze známé skutečnosti, která dodnes vyvolává náš podiv. V předvečer popravy, kdy už byl Hus prohlášen za heretika, jej totiž navštívil jakýsi mnich a doktor teologie, který vyslechl jeho zpověď a udělil mu rozhřešení. Vskutku šokující záležitost, uvědomíme-li si, že odsouzený heretik neměl přístup ke svátostem. Pro dotyčného řeholního kněze a univerzitního mistra však v oblasti svědomí, tedy před tváří Nejvyššího, jeho český kolega heretikem nebyl! Ostatně postoj katolíků k Husovi byl vždy rozporuplný. Rozhodně nešlo jen a jen o odsuzování.

Ono dilema lze popsat asi takto: Na jedné straně tu máme úzkostlivé svědomí horlivce, který touží po reformě na rovině obrácení a evangelia. Tento člověk se ale opírá o světskou moc, která neměla a nemá s církví jen šlechetné úmysly. Chce si ji podmanit a manipulovat s ní. Kdybychom romanticky kladli důraz jen na toto úzkostlivé a v jistém ohledu prorocké svědomí, hrozila by anarchie. Jenomže Kostnický koncil jako alternativu vyžadoval slepou poslušnost. Kdybychom přijali tento druhý extrém, hrozila by nám totalita. Nařizuje-li instituce věci nedobré, je nevyhnutelné vzepřít se na základě Božího zákona vepsaného do našeho svědomí. Maně se tu vynořuje vzpomínka na doby nedávno minulé. Vždyť ti, kdo v dobách komunismu zvolili církevní podzemí, kráčeli vlastně Husovou cestou angažované nepoddajnosti. Tito lidé se nebáli ani zkorumpované církevní autority spolčené s vládnoucím režimem. Oslavujeme-li tedy tyto osobnosti a disidenty, jak bychom mohli Husa coby muže svědomí odsuzovat?

Právě popsané dilema nás podle mého soudu bude provázet až do skonání věků, a proto bude Husův příběh pořád vzrušovat lidi oddané ideálu. Zároveň ale není možné disidentský přístup jednostranně absolutizovat, protože reálný život společnosti se bez určité autority neobejde. Nakolik ale klást důraz na individuální svědomí a nakolik zase na onu ne vždy křišťálově mravnou instituci, to jest dilema v konkrétní situaci řešitelné jen za pomoci Ducha Hospodinova.

Hus tedy neodvolal. V první řadě proto, že byl úzkostlivý a bál se lhát. Nemohl odvolat, co neučil. Pokud by odvolal, dal by tím najevo, že celé jeho působení bylo bludné. Prohlásil by, že české reformní hnutí bylo heretické. Ohled na přátele není třeba vidět negativně, protože je to projev draze zaplacené lásky k bližnímu. Upřímně řečeno, Hus podle mě dobře tušil, že nepřátelé by ho nakonec na hranici stejně dostali. Odvoláním by se pouze krutě ponížil a ztratil vlastní tvář, přičemž by rozhodně nezabránil blížícím se válkám.

O rok později totiž jeho přítel Jeroným odvolal, ale nakonec mu to nebylo nic platné. Lidé jako Michael de Causis a Štěpán Páleč tak dlouho opakovali, že jeho odvolání je neupřímné, až ho nakonec potkal stejný osud jako Mistra Jana.