Vprvní řadě platí, že papežská neomylnost ve věcech víry a mravů byla v katolické církvi přijímána od nepaměti. Nebylo však jasné, zda je to pravda zjevená. Dogma z Prvního vatikánského koncilu znamenalo pouze ujasnění ohledně stupně závaznosti této pravdy, nikoli její vznik.

Neomylnost v interpretaci zjevení přísluší primárně církvi jako celku. Ona je přece podle Nového zákona „sloup a opora pravdy“. Papež a biskupové tuto neomylnost církve jako celku vyjadřují nikoli podle vlastního zalíbení, nýbrž coby kvalifikovaní představitelé Božího lidu. Nynější dokument Mezinárodní teologické komise Sensus fidei v životě církve připomíná podivuhodný soulad Božího lidu a magisteria v záležitostech víry. Není jistě náhodné, že před definicí posledních mariánských dogmat nejprve proběhla dlouhá teologická debata. Papež následně zjišťoval postoj biskupů, ti se zase seznamovali s míněním duchovních a Božího lidu. Když se projevila podivuhodná jednota přesvědčení, následovala práce historické komise a teologické komise. Teprve na tomto základě byla definována tato dávná věřená pravda jako zjevená.

Existují tři stupně závaznosti výroků magisteria. Zjevené pravdy, a to slavnostně definované i nedefinované. K definování se přistupuje zpravidla tehdy, vyžaduje-li to krizová situace. Není-li toho třeba, zjevená pravda je měřítkem víry i bez definice. Při slavnostní definici je papež coby představitel církve jako celku neomylný v záležitostech týkajících se naší spásy. Nepřijetí daného výroku by pro dotyčného znamenalo herezi a vyloučení z církve.

Následují pravdy definitivní. Zde jde jednak o pravdy logicky vyvozené ze zjevení, které zastávali vždy všichni pravověrní biskupové. Taková je kupříkladu pravda o vyhrazení kněžského svěcení mužům, což definoval Jan Pavel II. Pokud by se tomu někdo příčil, upadal by do schizmatu. Existují také pravdy prohlášené na základě historické nutnosti – například kanonizace svatých. I zde se jedná o neomylnost.

Prakticky vše ostatní je řádné univerzální, případně řádné magisterium. Ono řádné univerzální magisterium jsou výroky papeže a biskupského kolegia. Tyto výroky jsou samy o sobě dobově podmíněné, a proto nemohou být striktně nereformovatelné. Papežové se k této úrovni magisteria svých předchůdců chovají s úctou, leč poměrně svobodně. Oprávněná výhrada ze strany věřícího může být opovážlivá, nebezpečná, ale také oprávněná a potřebná. Je však nutno zachovat uctivost. Do této oblasti patří encykliky, adhortace, proslovy papeže, dokumenty vyplývající z biskupské synody. Dokonce ani dokumenty Druhého vatikánského koncilu neobsahují žádnou dogmatizaci ani definici definitivní nauky. Autorita tohoto učení stojí na jeho argumentaci Písmem a posvátnou Tradicí. Nejde tu o donucování, nýbrž o apel na náš zdravý rozum osvícený vírou. Řádné magisterium jednotlivých biskupů není samo o sobě neomylné, vyžaduje však naši uctivost.