- Katolický týdeník

Quo vadis Polonia? – I tak bychom se mohli ptát, uvážíme-li stopu, kterou zaznamenal v nejnovějších dějinách náš severní soused, počínaje krvavým potlačením stávky přístavních dělníků v roce 1970, přes heroické vzepětí „Solidarity“, drama výjimečného stavu, mobilizaci KOR-u, kulaté stoly až po sesuv nenáviděného režimu. Ano, byli to Poláci, kdo i nám prorubali cestu ztuhlým masivem reálného socialismu a změnili chod dějin. Poláci – a „jejich“ papež. Dnes jako by jim docházel dech. Prošli si vládnutím postkomunistů, svěřili moc dvěma stranám vzešlým z protikomunistického odboje, jedné konzervativní, druhé liberální, ty se však neumějí dohodnout.

Slovo „konzervativní“ je mnohoznačné. Konzervovat lze ledacos: návyk na sociální jistoty minulých desetiletí, jak ho střeží KSČM a ČSSD, venkovanský konzervatismus KDU, národovectví Václava Klause, jemuž i ODS přichází na chuť... - Polský konzervatismus je jiný, složitější: je sociální, provinčně nacionální (čili antievropský), prý katolický, ale hlavně populistický.

Svízelná je i situace druhdy katalyzátoru převratných změn, polské církve. Ta je dnes rozštěpena vedví. Jedno křídlo žije z odkazu „polského papeže“ a hledá nové cesty: osvícená část episkopátu, skvělá intelektuální elita, časopisy jako Tygodnik Powszechny, Gość niedzielny, Więź aj. Druhé křídlo (včetně části episkopátu) má strach z budoucnosti a hájí svou představu polskosti a jejích ohrožených tradic. Jejím mluvčím je vlivné Radio Maryja a jeho šéf, redemptorista Tadeusz Rydzyk. Chce být bojovně katolické, ale těží z nejistoty ohrožených sociálních skupin, sází na nacionalismus, antisemitismus, a nezastavuje se ani před nenávistnými praktikami. Společenský ohlas je značný. Snad proto se i episkopát zdráhá zaujmout k němu jednoznačný postoj.

Polská církev je velká. A je živá. Nikdy netrpěla nedostatkem osobností křesťansky ryzích, vzdělaných i prostých. Bude se i nadále ubírat cestou tříbení duchů. Politická budoucnost Polska je však poněkud nejasná.