Vydání: 2018/36 Církevní školy na vzestupu, 4.9.2018, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy 36

Nevím, jestli se vám ještě někdy stane, že se při nějakém filmu rozpláčete. Jako dítěti nebo teenagerovi se mi to stávalo často, silný příběh podpořený romantickou hudbou mě skoro vždycky zaručeně dostal.
Filmový Příběh Marie
S věkem člověk vůči romantice sice trochu okorá, ale k podzimu života se to prý vrací... Naposledy mi slzy vyhrkly před pár lety u francouzského filmu Příběh Marie. Citlivá, zapálená řeholnice dostane do výchovy v dívčím ústavu nezvladatelné dítě, ubohou rozcuchanou a stále ušpiněnou Marii, která kouše, ničí, vybuchuje – ale co víc, je hluchá, němá i nevidomá! Sestra Markéta od ní utrží spoustu ran, občas se vrací na svou celu pohryzaná a plná modřin. Ale nevzdá to, je zažraná do uzdravení toho – dnes bychom řekli – autistického dítěte, a nakonec Marii naučí dotekem a správnými posunky, co to je nůž (Mariin milovaný talisman, který nosí pořád u sebe) a jak se to řekne. Slovo couteau (francouzsky „nůž“) je klíčem k tomuto filmu, tak jako slovo Effatha je klíčem k dnešnímu evangeliu (Mk 7,31-37). Při závěrečných scénách, kdy učesaná a hezky ustrojená Marie ukazuje rukama a prsty jednotlivá slova, jsem brečel jako želva.
Citlivý terapeut Ježíš
Ježíš Markova evangelia je léčitel, citlivý přítel a těšitel člověka, divotvůrce, který má vždycky spíš jméno „Syn člověka“ než Syn Boží nebo Mesiáš. Na rozdíl od Janova evangelia o svém království káže spíš skutky než slovy, nepronáší žádná velká prohlášení, nepředkládá mnohá podobenství nebo řeči na rozloučenou. Také proto je Markovo evangelium ze všech nejkratší. Nezachovává také nějaký chronologický záznam Ježíšova života, není posloupným vyprávěním o tom, „jak to ve skutečnosti bylo“, ale je spíš souborem Ježíšových skutků a výroků.
Jedním z nich je i krátká epizoda o uzdravení hluchoněmého. Ježíš je na cestě z pohanského kraje mezi Tyrem a Sidónem do Galileje a přivádějí k němu hluchoněmého s prosbou, „aby na něho vložil ruku“. Jako by věřili, že stačí pouhý dotek jeho uzdravující ruky k vyléčení tak těžkého případu. Jako vždy se s podobnou prosbou Ježíš vypořádá po svém. Nechce to udělat před zraky lidí – snad proto, že mu usilují o život, ale také aby hned nerozhlašovali, že je Mesiáš. Ježíš totiž v Markově evangeliu chce zůstat se svým největším tajemstvím skrytý.
Samo uzdravení jako by Ježíši najednou „nešlo od ruky“. Vloží nemocnému prsty do uší, dotkne se slinou jeho jazyka, „s povzdechem“ vzhlédne k nebi (je to povzdech nad naší nevírou?) a teprve potom řekne to slovo: „Effatha! Otevři se!“ Jindy mu přece stačí říct: „Tvá víra tě uzdravila“ nebo „Chci, buď čist“. Snad aby nemocný cítil ten dotek a tu slinu lásky (polibek), učiní tato gesta. Také filmová sestra Markéta se musela tolikrát dotknout nemocné Marie, aby pochopila, že ono gesto „krájení“ po prstech znamená slovo nůž.
Stálá prosba o uzdravení
Uzdravenému „se ihned otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně“. Hluchoněmý člověk byl uzdraven komplexně, se vším všudy – najednou nejenže vidí, slyší a mluví, ale také ta slova dávají smysl a jistě oslavují Boží skutky a toho, kdo ho uzdravil. Takový je důsledek Ježíšova přímého doteku. Ten, kdo uzdravuje prostřednictvím Ježíše, se nemůže dotýkat jinak než terapeuticky. A i když si někdy myslíme, že už jsme uzdraveni a žádný dotek nepotřebujeme, stále znovu musíme prosit o celostní uzdravení.