- Katolický týdeník

Srpnová noc, pořad vysílaný Českou televizí v noci z 20. na 21. srpna letošního roku, se celkem povedla a díky za ni. Pásmo dokumentů, svědectví pamětníků, analýz a diskusí s přímými vstupy diváků bylo strhující připomínkou smutného výročí nejen pro později narozené, kteří ty dny přímo nezažili, ale i pro nás, kteří jsme byli přímými svědky té doby a těch událostí. Cenné byly i rozbory vývoje, který té osudné noci předcházel, stejně jako snaha zachytit atmosféru Pražského jara s rolí jeho jednotlivých aktérů. Škoda, že se v tomto pořadu ani jinde neobjevila role, jakou při tom sehráli křesťané – ale snad je to naše vlastní vina, že jsme se sami dostatečně neozývali. Šlo přece o zrušení „kolaborantského“ Mírového hnutí katolického duchovenstva a odstavení trapného zrádce Josefa Plojhara, o Dílo koncilové obnovy, Živou teologii, ekumenické semináře v Jirchářích nebo o petice věřících. I krátká doba uvolnění měla veliký význam, protože dala prostor „k nadechnutí“ a příležitost vynořit se z podzemí a navázat kontakty přetrvávající po celou následující normalizaci.
Otřesné byly ovšem také ankety mezi školáky a mladými lidmi. Děsivá nevědomost mnohých z nich a nezájem o veřejné dění svědčily o hlubokém selhání školy i rodičů. Učitelé si nevědí rady s naší novou historií a výuka dějepisu končí rokem 1945. Ale závažnější je asi selhání rodičů a prarodičů, kteří přece tu dobu pamatují. To jen potvrzuje zkušenost, že lidé v rodinách spolu dnes nemluví, že není čas sejít se u společného stolu, že se nepředávají ani rodinné historie a že konverzace pokrývá jen každodenní ekonomické a „provozní“ zájmy. Stejně však selhalo ve většině rodin i předávání víry a základní orientace v náboženských otázkách. I „nevěřící“ rodiče – a dnes už spíše prarodiče – přece dostali základní vědomosti o křesťanských reáliích patřících neodmyslitelně do evropského hodnotového a kulturního dědictví a měli by je jako samozřejmost předávat další generaci.
A ještě k jednomu zamyšlení ten pořad vedl: Politici i komentátoři přirovnávají k invazi v srpnu 1968 nynější ruský vpád do Gruzie. Ale historická paralela je spíše jinde – v roce 1938. Národnostní menšina, tehdy Němci v Československu, se dovolává práva na sebeurčení, žádá odtržení od svého stávajícího státního útvaru a připojení k sousední „mateřské“ zemi. Ta tuto žádost provokuje a posiluje, využívajíce národnostní cítění pro svůj imperialistický zájem. Okolní svět v rozpacích přihlíží, neví si rady a obává se válečného konfliktu. Co by se stalo, kdyby byla tehdy československá armáda preventivně obsadila Sudety? „Kdyby“ v historii prý nemá místo, tehdejší situace byla jiná a jiná pak byla i ta poválečná. Ale přece jen tu paralelu nelze nevidět a popřít. Princip sebeurčení národů se dostal tehdy a dostává se i dnes do konfliktu se zájmem o uchování stávajících státních celků a jejich někde historicky daných, jinde uměle vytyčených hranic. Spravedlivé a pokojné řešení se hledá těžko. Tento reálný konflikt je nejspíš překonatelný jen zdoláním vypjatých nacionalismů a evropskou integrací, jak moudře poznala generace poválečných křesťanských politiků vítězných i poražených mocností.