Vydání: 2016/34 Mariánskými poutěmi vrcholí léto, 16.8.2016

Příloha: Perspektivy 34

Úhel pohledu Pavla Grubera:

Situace v Aleppu se neustále zhoršuje. Východní část města, kde žije na 250 tisíc lidí, nyní byla tři týdny v obležení – lidem dochází nejzákladnější potřeby. Zdravotníkům se nedostává materiálu a léků, kritický je nedostatek benzinu, bez nějž nemocnice nemohou fungovat.
K přiblížení situace budu citovat syrského lékaře z jedné nemocnice ve východním Aleppu, kterou podporují Lékaři bez hranic: „V naší nemocnici jsme pacientům poskytovali mnoho služeb – operace, pediatrickou, interní i intenzivní péči. Bombardování ve východním Aleppu nás ale v posledním měsíci přinutilo zaměřit se na rostoucí počet válečných zranění. Těch je v posledních týdnech až 80 procent. Jednotky intenzivní péče jsou přetížené. Někteří pacienti musejí zůstat na operačních sálech, protože na JIP není místo. Dýchací přístroje kvůli přetížení často vypovídají službu. V minulých dnech kvůli tomu zemřeli dva pacienti,“ popsal nám lékař, jehož jméno z bezpečnostních důvodů neuvedu. Řídí nemocnici, která byla bombardována třikrát. Jeden z útoků ji poškodil natolik, že musela na deset dní zavřít, aby mohla být opravena.
Jen v posledních několika dnech byly zasaženy čtyři nemocnice, které tam podporujeme, útoky je částečně nebo zcela vyřadily z provozu.
O tom, jak je to v Aleppu vážné, svědčí i tato situace: nedávno byla bombardována nemocnice Al Bayan, která proto transportovala raněné do nemocnice Al Daqaq. Ta mezitím dostala také zásah a poslala zraněné do nemocnice Al Bayan. V chaosu si tedy dvě bombardované nemocnice posílaly pacienty mezi sebou.
Sýrie, Afghánistán, Jemen...
Poslední dobou o bombardovaných nemocnicích slyšíme neustále – ať jde o Sýrii, Afghánistán nebo Jemen. Skoro by se mohlo zdát, že je to normální, že to prostě k válce patří. Nicméně normální to není. Důrazně varujeme před tím, aby podobné situace za normální začaly být považovány. Nemocnice, jejich personál a pacienti jsou chráněni mezinárodním humanitárním právem a Ženevskými konvencemi. Jakákoli bojující strana by si měla být jista, že neútočí na nemocnici.
Lidstvo se na ochraně zdravotnických zařízení dohodlo již před více než 150 lety s cílem umenšit zbytečné utrpení uprostřed válek. Důležité je také připomínat, že se tato ochrana nevztahuje pouze na budovy a zdravotnický personál, ale že zahrnuje i pacienty. A to bez ohledu na to, zda jde o ženu, dítě, civilistu zraněného při dopravní nehodě, nebo poraněného bojovníka, ať už bojuje za kteroukoliv stranu. Pokud je voják ve válce zraněn a neschopen boje, získává status Hors de combat, je tedy vyřazen z boje a v tuto chvíli se stává pacientem. Bohužel v realitě syrské války jsou cílené i náhodné útoky na zdravotnická, ale i jiná civilní zařízení, takřka na denním pořádku.
Jelikož řadu těchto nemocnic dlouhodobě podporujeme – finančně, materiálně, vybavením, dostáváme otázku: „A kdo zaútočil?“ Bohužel často není v našich silách odpovědět, v nemocnicích pracují lékaři a sestry, nikoli vojenští odborníci. Mimo to, pokud znenadání přilétne bomba, granát nebo raketa, přirozeně nedokážeme říci odkud. Výjimkou může být situace, kdy jde například o letecký útok a v dané oblasti podniká nálety pouze jedna strana konfliktu. Další možností je, že se útočník k činu sám přizná.
Realita je taková, že mezinárodní humanitární právo v syrské válce porušují všechny bojující strany. O to smutnější je, že bojů se tam účastní čtyři z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Téže Rady, která jednohlasně hlasovala pro rezoluci, jež vyzývá k zastavení útoků na civilní a zdravotnické cíle. Té stejné Rady, která letos na jaře nás, Červený kříž a ostatní znovu ujišťovala, že Ženevské konvence stále platí.
Útoky na zdravotnické cíle
Pokud se útoky na zdravotnické cíle – na nemocnice, ambulance a kliniky – nepodaří zastavit, může se stát, že zdravotnická pomoc v Aleppu přestane existovat a statisíce lidí ztratí jakýkoli přístup k život zachraňující péči. A to v době, kdy je obyvatelstvo pravidelně bombardováno, ostřelováno a zdravotní péči akutně potřebuje o to víc.
Došlo to celé tak daleko, že k nám ze Sýrie – a Aleppo není výjimkou – přicházejí zprávy, že se lidé do nemocnic bojí. Vidí je jako potenciální cíle. V jednom syrském městě dokonce ve chvíli, kdy se otevírala opravená nemocnice, obyvatelé proti jejímu otevření protestovali. Věděli, že tím roste riziko útoku.
Rád bych připomněl, že se tuze málo mluví o těch, kteří pomoc v Aleppu poskytují. Fungování nemocnic a dalších zdravotnických zařízení i v dalších částech Sýrie stojí na neskutečné odvaze, odhodlání a statečnosti syrských lékařů a sester. Pracují v nepředstavitelných podmínkách – v polorozbořených budovách, improvizovaných ošetřovnách a operačních sálech, s nedostatečným vybavením a nedostatkem materiálu. Kromě toho vědí, že se mohou kdykoli stát cílem dalšího útoku.
Dokážete si představit, že každý den odcházíte do práce s vědomím, že je velmi reálné, že se už domů nevrátíte? Přesně v této situaci jsou zdravotníci v Aleppu i v dalších částech Sýrie. Přesto zůstávají a naplňují své poslání. Nezapomínejme na ně. Řada z nich za své odhodlání zůstat a pomáhat zaplatila životem stejně jako pravděpodobně poslední pediatr v Aleppu, jenž zahynul v dubnu při náletu na nemocnici Al Kuds, do té doby hlavní spádové středisko pro dětské pacienty v Aleppu.