- Katolický týdeník

Koncem loňského roku vydalo nakladatelství Torst knihu literárního historika Jaroslava Meda Texty mého života s podtitulem Rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase. Z havlíčkobrodských dobových reálií viděných očima dětství vystupuje postava dědečka Václava, který měl nezanedbatelný vliv na utváření autorova vztahu ke světu i charakteru v době nesvobody – kruté v padesátých letech a protivné za normalizace.
Na Medově osudu názorně vidíme příklad toho, co jeho přítel Ivan Diviš jednou označil slovy „anonymita pozice“ vystihujícími nepoměrně přesněji situaci mnoha křesťanů, přesněji křesťanských intelektuálů, než poněkud elitářský pojem „šedá zóna“. Jistě, byl to život v subalterním postavení, ale v nepoměrně větší míře spojený s hromaděním pokladů, které nekazí mol ani rez, než s broušením odbornických drápků a čekáním na příležitost. Jako student měl Med to štěstí, že mohl navštěvovat Bohuslava Reynka v Petrkově – jeho knížky i knihy od něho vypůjčené si v Praze na kolejích zamykal do kufru. Po univerzitních studiích se uchytil jako učitel na učňovské škole pro knihkupce, kde se seznámil s malířem Josefem Istlerem. V šedesátých letech stihl například psát texty pro výtečný časopis Arch vycházející v Českých Budějovicích, po okupaci jej čekal život v závětří Ústavu pro českou literaturu. Po listopadu jej na stará kolena potkala odměna v podobě dohnané akademické kariéry. Velice živě přibližuje Med svá přátelství s Jaroslavem Šerých, Věroslavem Mertlem a dalšími, hovoří také o kontaktech s brněnskými literáty.
Jako formální průvodci stojí za knihou dvojice Aleš Palán a Jan Paulas, kteří se už po několik let cílevědomě – společně i každý jednotlivě – snaží pomocí velice vděčného žánru zmapovat a zaznamenat duchovní a intelektuální život na Vysočině v průběhu prakticky celého minulého století. Opat Vít Bohumil Tajovský, bratři Reynkové z Petrkova nebo synové Josefa Floriana ze Staré Říše ve svých volných výpovědích svědčí o událostech často záměrně zkreslovaných nebo opomíjených, vypovídají o lidech, kteří v nelehkých dobách museli čelit vlastnímu strachu i zbabělosti bližních, ale dokázali si přitom uchovat vlastní integritu a být světlem a příkladem ostatním.
Všichni hovoří samozřejmě i o sobě, o svém vztahu ke světu, k lidem, k Bohu. Až potud lze práci obou „rozhovoristů“ označit za záslužnou. Horší je to však s jejich připraveností, průpravou. Často jsem měl při četbě většinou objemných knih, které přepisem namluveného vznikly, dojem, že se spokojili právě jen s pasivním záznamem. Zbytečně tak propásli možnost dozvědět se více. Tato výhrada platí i o jejich poslední knize. Přiznám se, že jsem jejich otázky často bezděčně přeskakoval – narativní kontinuita tím nijak neutrpěla. Otázky typu A koho jste tam ještě potkal? Kdo tam ještě přišel? mne ostatně iritovaly i u ostatních knih obou autorů. Horší však je, že se mnohdy otázky přímo samy nabízely, ale nedošlo na ně. Jistě nelze očekávat, že se Jaroslav Med sám začne „chlubit“ tím, že filolog a překladatel Vladimír Petkevič, o němž je v knize pouze okrajová zmínka, je příbuzným světově proslulého spisovatele Vladimira Nabokova. A například o básníku a malíři Ladislavu Novákovi z Třebíče by patrně šlo z „vysočinského dědka“ vytáhnout nepoměrně více než jen pár letmých vět.
Josef Mlejnek
Jaroslav MED: Texty mého života. Rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase. Trost, Praha 2007