Vydání: 2006/40 Cizinci v české církvi, 3.10.2006

Příloha: Perspektivy

Perspektivy 17/2006
Postavení kněze je naprosto nezastupitelné. Můžeme mít tisíce vzdělaných jáhnů i laiků, ale rozdíl mezi nimi a knězem bude asi jako mezi medikem a chirurgem. – Přes tuto nezastupitelnost je kněz stejný člověk jako my. Mé první „vážné“ setkání s knězem proběhlo na obecné škole v hodinách náboženství. Do smrti si budu pamatovat, že nemám trápit zvířata, že když potkám starou babičku s nákupem, zanesu jí ho domů, a že v neděli budu chodit do kostela a budu se tam chovat slušně.
Významným mezníkem v mém životě bylo, když mě, desetiletého, vyzval zmíněný pan farář, abych hrál ve všední dny při mši na varhany (učil jsem se na klavír); od dvanácti jsem směl hrát i v neděli. A tak se dvaatřicet let snažím dělat varhaníka. Protože obcházet vesnice pěšky je při současném počtu kněží (a varhaníků) nepraktické, vlastním už dvacet let vozidlo, v němž objíždíme s kněžími kostely a cestou si povídáme.
Poznal jsem spoustu těch, kteří byli opravdovými přirozenými autoritami, duchovními vůdci a dobrými rádci. Poznal jsem i ty méně šťastné. Mezi nimi i mladého kněze duševně nemocného. Dodnes je mi záhadou, jak mohl být vysvěcen. Také kněze, který šel do semináře na maminčino přání - „aby byl dobře zaopatřen“. Dnes se díváme na tyto prvorepublikové zvyklosti téměř pohrdavě. Ale ten poslušný syn byl i poslušným knězem a přes nemoci stáří sloužil ve své farnosti do 86 roků. Poslední mši celebroval tři týdny před smrtí. Každý kněz má dobré i méně dobré povahové rysy. Každý má své záliby a koníčky a netřeba se tvářit, že by se měl za ně omlouvat. Každý kněz má též své radosti a bolesti. I když se mi leckterý se svou bolestí svěřil, nikdy jsem neměl odvahu se zeptat, zda prosí Boha, aby mu ji odňal, nebo zda ji hrdinně nese a obětuje. Nevím jaké to je být knězem, i když mi byl leckterý z nich hodně blízko. Někdy jsou to paradoxy. Stařeček, který prošel uranovými doly v padesátých letech, má neustále úsměv na tváři, jásá nad nedělním třicetihlavým shromážděním a radostně káže čtyřicet minut, protože má tak velké publikum. Třicetiletý kluk, který je plný skepse právě z těch třiceti duší, když vesnice má čtyři sta obyvatel. Doporučuji zvolit si heslo: „I kvůli jednomu člověku to stojí zato.“ Mně to v mém varhaničení pomáhá, třeba to pomůže i některému faráři.
Celá společnost trpí především krizí autority. Na rozdíl od redakce si nemyslím, že by „radostná zvěst“ upadala v zapomnění. Pracuji v kolektivu asi osmdesáti lidí. Jsme tam dva, kteří se účastníme bohoslužeb. Ale ten indiferentní zbytek jsou lidé, kteří mají city, hledají, touží po štěstí a nezajímají se jen o peníze a hmotné věci. Ale oni tu autoritu před sebou nemají; a kdyby ji měli, báli by se, že jim vezme svobodu. Nenašel jsem mezi nimi jediného „špatného“. Každý má srdce a duši. Že se těžko přibližujeme, to je naše chyba. Stále se strašíme zlým světem, aniž bychom současně dodali, že jsme jako křesťané nespadli z Marsu, nýbrž že jsme součástí tohoto světa, a ten je takový, jaký jsme si ho vytvořili.
Vnitřnímu životu kněží moc nerozumím. Nemám příslušné teologické vzdělání a nechci se plést do věcí, které neznám. Chtěl jsem jen říci, že přes veškeré těžkosti a protivenství lidé dokáží ocenit dobrého kněze, i když sami nejsou praktikujícími věřícími. A postavení kněží ve společnosti se bude odvíjet od jejich schopnosti a odvahy přijmout tento svět za svůj a nebát se lidem nabídnout správnou cestu. Že to nejde provádět stylem příkaz - zákaz, je všem zřejmé.
Jaroslav Hut, varhaník