Vydání: 2013/44 Občané rozhodovali ve volbách, 28.10.2013, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

A i tehdy se mnozí z nás snaží být „milosrdní“ a šetřit děti před tou „krutou pravdou“, skrývat před nimi slzy. Je to ale správně?

Dětský psycholog Jaroslav Šturma přitakává, že věci, které jsou náročné k prožití, máme tendenci zametat pod koberec. Říká, že když se podstatným milníkům v životě, jako je právě začátek a konec, nedá prostor, může to ve svých důsledcích vést k tomu, že umírání od sebe vzdalujeme a smrt bychom nejraději zrušili. Jako by dnes ani nebyla součástí života…

Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí v Česku, říká, že v minulosti byla oproti dnešku celá řada rituálů usnadňujících období truchlení. „Pohřeb člena rodiny byl rodinnou slavností, které se děti účastnily, stejně jako ostatních pohřbů v komunitě, dokonce v roli družiček. Dnes mnohdy vidíme rozloučení bez obřadu oznámené frází: ,na přání nebožtíka proběhlo v úzkém kruhu rodinném‘ (ve skutečnosti často ani to ne). To nemá dopad jen na úctu k mrtvým, ale i na proces truchlení.“ V hospici se tak několikrát setkala s mladými lidmi na dobrovolné stáži, kteří si tam přišli uzdravit zranění z dětství. Při vzpomínce na ztrátu blízkého člověka (rodiče, sourozence, strýce) se všichni shodovali v jednom: „Nejtěžší na tom bylo, že se s námi dětmi o tom nikdo nebavil. Jako kdyby se nás to netýkalo. Jenže nás se to týkalo, a moc.“ Marie Svatošová zdůrazňuje, že dítě totiž kromě samotné ztráty prožívá mnohem hůře než dospělý pocit nejistoty. Potřebuje zažívat bezpečí, ujišťování, náklonnost a útěchu. Možná i proto se nebojme mluvit s dětmi o smrti – například teď, v době kolem Dušiček.