Vydání: 2022/21 Papež vybral pražského arcibiskupa, 17.5.2022, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 21

„Emoce máme všichni, ale ne všichni jsme za ně rádi,“ konstatuje rodinná konzultantka a mediátorka z ostravského Centra pro rodinu a sociální péči Valéria Šmýrová. Někteří by je nejraději neměli. Ale v našem životě jsou emoce velmi důležité. „Je to v dané chvíli pravda o nás samotných. A možná také odpověď na otázku, jestli to, co se děje, je v pořádku tak, jak je, nebo bychom potřebovali něco jinak,“ říká poradkyně s tím, že existují dvě krajní polohy vyjadřování emocí: od spontánního projevu bez sebeovládání až po snahu o úplné potlačení. Ani jedno není úplně šťastné řešení.
„Jaké následky může mít skutečnost, že člověk ponechá všechny emoce a city uzamčené ve svém nitru?“ klade si otázku známý maltský kněz a duchovní autor Elias Vella v knize Výstup na horu manželství (KNA 2014) a dodává, že když city dosáhnou kritického bodu, pak stačí nepatrný podnět – a nastane výbuch. Na potlačované emoce reaguje tělo tak, že se svaly stáhnou a ztuhnou, což způsobuje bolest. Tato bolest signalizuje, že city nenalezly žádný jiný ventil. „Existuje mnoho lidí, kteří fyzicky trpí, avšak léky na jejich potíže nezabírají. Ve chvíli, kdy se rozhodnou otevřeně mluvit o svých emocích, o prožívání problémových situací, tělesné potíže a bolest často ustoupí… Akumulace skrytých pocitů může skončit výbuchem hněvu, agresivitou a vzpourou. Hněv se pak velmi snadno projeví sarkastickým vyjadřováním, zraňováním a ubližováním partnerovi, což s sebou nese i pocit satisfakce. Jiní lidé se rozhodnou mlčet. Tím dávají najevo, že jsou rozzlobení. Když se člověk dostane do takového bodu hněvu, je jasné, že komunikace není možná,“ píše P. Elias Vella OFM Conv.
Také poradkyně Šmýrová upozorňuje, že v partnerství je důležité mluvit o tom, co prožíváme, být pro druhého čitelný. Ovšem není dobré vždy vyjadřovat vše bez jakékoliv kontroly. Je-li křiku příliš, nevede to k dobrým vztahům, ale na druhé straně ticho v komunikaci poškozuje vztahy úplně stejně. „Obě tyto cesty působí destruktivně. Aby nám emoce mohly být užitečné, potřebujeme je zpracovat,“ dodává mediátorka s tím, že to vyžaduje úsilí.
Aby emoce neubližovaly
„Z praxe mohu říct, že přijímat názory i odlišnost toho druhého včetně jeho odlišného prožívání je dovednost, naučená schopnost. Rodiče nás mnohdy neučili, jak se to dělá, takže je dobré učit se to v průběhu života,“ říká Šmýrová. Bývá to náročné zvláště ve vypjatých situacích, když jsme zaplaveni emocemi, bolestmi a zraněními z minula.
Valéria Šmýrová konstatuje, že emoce často souvisí s konfliktem, jenže život není bez konfliktů. Málokdo hádku vyhledává, málokomu je v tom příjemně, ale konflikt nemusí být nutně zlý. „Je přirozené a lidské, pokud na sebe ve vztazích narážíte a hádáte se. To vás nemusí děsit. Je to náraz na jiný názor, postoj nebo chování druhého, případně na jeho hranice, a to v nás vyvolává nějakou emoci. A pokud to narazí na naše hranice, je konflikt na světě,“ popisuje. Důležité je uvědomovat si, že konflikt může přinést i něco pozitivního: pochopení, usmíření, objetí, propojení – ale pouze tehdy, když se podaří, aby byl konstruktivní.
Doporučení odborníků proto zní: přijímat emoce podobně jako počasí. Je bouřka? Prší? Svítí slunce? Ne vždy se mi podaří pochopit, proč prožívám tu či onu emoci, ale můžu o ní mluvit, sdělovat partnerovi, co se ve mně děje a třeba i co potřebuji, co by mi pomohlo, aby mi bylo lépe. Jak dodává Valéria Šmýrová, jedním z nejčastějších důvodů pocitu osamocenosti a rozdělení ve vztazích je skutečnost, že náš partner odmítá slyšet o našich emocích a upírá nám je. „Je to škoda. My totiž nemusíme emoce druhého chápat ani s nimi souhlasit, ale jenom mu důvěřovat, že cítí to, co říká, že cítí. A uznat to... a hledat, jak si můžeme pomoci, aby nám bylo spolu lépe,“ dodává.
Velmi důležité je hlídat si v partnerské komunikaci dobrý úmysl. Dokázat připustit, že ten druhý má právo vidět danou věc jinak, že může mít pravdu nebo že může mít lepší nápad. A hlavně hledat společné dobro. Umět odpustit druhému i sobě, dokázat se omluvit, napravit to, co jsme nezvládli. A jak zdůrazňuje Valéria Šmýrová, podstatné je především zažívat spolu něco hezkého i v každodenních maličkostech, budovat jednotu a blízkost, trávit spolu čas, prožívat spolu i pěkné emoce, aby měli partneři z čeho čerpat v momentech konfliktu. „Abychom se nenechali strhnout do zoufalství a pocitu marnosti, ale znovu a znovu to spolu zkoušeli dál a neztráceli naději a odvahu k novému začátku,“ uzavírá poradkyně.