Média nás zajisté budou zásobovat atraktivními informacemi, který významný filmař či herec během Febiofestu navštíví Prahu a který dlouho očekávaný film bude v jeho rámci uveden v české předpremiéře. Pro takové snímky ovšem zpravidla platí, že je můžeme vidět i jindy a jinde, a tak by byla škoda nezaměřit pozornost spíš na filmy, jež kromě Febiofestu už nejspíš jinde neuvidíme.

Jedním z vodítek, jak mezi stovkami filmů neminout ten, který opravdu stojí za vidění, mohou být například festivalová ocenění ekumenických porot. Ty vždy nevyznamenávají snímky jednoduché a líbivé, ale nepochybně vždy takové, jež vedou diváka k hlubší reflexi. Filmové kvality se zde musí snoubit s kladením podstatných otázek týkajících se života člověka v současném světě.

Takový je rozhodně estonský snímek Marttiho Heldeho Ve větru, který ocenila ekumenická porota na festivalu ve Varšavě. Film připomíná deportaci čtyřiceti tisíc lidí z Pobaltí do sibiřských gulagů, mezi nimiž byla mladá žena Erna Tamm, jejíž deník a dopisy tvoří dějovou linku příběhu. Snímek, který ekumenická porota označila jako „filmové rekviem a meditaci o utrpení i věčné lidské důstojnosti a naději“, je natočen velice originálním vizuálním stylem. Režisér Helde svůj debut inscenoval ve třinácti černobílých obrazech, kdy statické herce ve výrazných gestech zasadil do reálného prostředí. Kamera mezi nimi proplouvá a zvuková stopa tvoří prostor a emoci.

Zcela jiný zážitek nabídne film Ned Rifle amerického režiséra Hala Hartleyho. Ten ocenila ekumenická porota na letošním Berlinale za „kombinaci dramatu, komedie a odvážné filozofické reflexe podstaty dobra a zla“. Americký nezávislý filmař Hartley je i tentokrát věrný svému osobitému tvůrčímu stylu a propracovaným dialogům. Jeho příběh o mladíkovi, jenž se rozhodne najít a následně „s Boží pomocí“ zabít svého otce, je sice ironickým, ale rozhodně ne zlým pohledem na pokřivené rodinné vztahy.

Jak připomínat zkušenosti z druhé světové války generacím, které ji samy nezažily? Právě na tuto otázku nabídne odpověď hned celá festivalová sekce pojmenovaná „Polsko 44“. Silná kolekce polských snímků se na jedné straně vrací k osvědčeným skvostům minulosti – Kanály (1957) Andrzeje Wajdy, Eroica (1958) Andrzeje Munka, Akce u Arzenálu (1978) Jana Łomnického – a na straně druhé přináší zcela novou reflexi týchž událostí. Velkofilm Město 44 (2014) režiséra Jana Komasy je efektní, současným filmovým jazykem natočenou podívanou vracející se k Varšavskému povstání. Sledujeme v ní skupinu mladých chlapců a děvčat, kteří se vlastním rozhodnutím ocitnou uprostřed válečné katastrofy.

Snímek Roberta Glińského Kameny na pevnost (2014) je zase novou interpretací známého příběhu z dějin skautského protinacistického odboje (o němž vypráví i Łomnického Akce u Arzenálu). A posledním snímkem v kolekci je film Varšavské povstání – vznikl z autentických záběrů z roku 1944, upravených a sestříhaných tak, aby vyprávěly ucelený příběh reportérů dokumentujících průběh celého povstání.

Divákům, kteří se nechtějí vystavovat krutým obrazům války, ale rádi by i tak viděli něco z polské kinematografie, lze doporučit novinku stále tvůrčího klasika „kina morálního neklidu“ Krzysztofa Zanussiho Cizí těleso. Tento film o obhajobě víry v Boha v současném prostředí velkého byznysu je mimo jiné posledním snímkem, v němž zní hudba slavného skladatele a Zanussiho častého spolupracovníka Wojciecha Kilara (1932–2013).