- Katolický týdeník

Stalo se to v době, kdy jsem ještě chodil do školy. Nedaleko našeho domu stála bezradně uprostřed silnice stará paní. Šel jsem k ní, abych jí pomohl. Když jsem se jí ptal, kde bydlí, nevěděla. Zeptal jsem se jí, jak se jmenuje. Nevěděla. Stará paní byla celá pomatená. Co jsem měl dělat? Tu již ale bohudíky přišel někdo ze sousedství a odvedl ji domů.
Ta paní ztratila paměť. Horší, než když zapomeneme data nebo fakta, je nevědět, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Toho se bojíme, neboť ztráta paměti pak znamená ztrátu osobnosti. Potom již nejsem svéprávný a jiní o mně budou rozhodovat. Paměť je více než uložené vědomosti; je to orgán, v němž se uchovává vědomí o nás samých.
Také instituce mají vědomí o sobě samých a musejí odpovídat na otázky: Kdo jsem, odkud přicházím, kam kráčím, co chci? To platí pro státy, podniky a rodiny. To platí i pro náboženství, pro křesťanství, takže také pro církev. Jsou to „korporativní osobnosti“ a mají orgán k zajištění své identity, mají „korporativní paměť“. Její stavba a způsob fungování mohou být rozličné, ale existují a musí se pěstovat. Neboť instituce, která ztratí svoji paměť, se podobá pomatené stařeně.

Paměťový orgán liturgie
Co se tím míní v církvi? Domnívám se, že paměťovým orgánem církve je liturgie. Církev jej užívá při bohoslužbách, nejintenzivněji ve svátosti eucharistie při mši svaté. Vším, co se v eucharistii koná a říká, se odpovídá na otázky: „Kdo jsem, odkud přicházím, kam jdu?“ Když se křesťané ptají, kdo jsou, nacházejí odpověď v tom, co se děje a říká v eucharistii. Dovedou-li „číst“ mši svatou, dokážou také ostatním lidem vysvětlit, co je víra a co církev. Mše svatá má charakteristickou základní strukturu. Je dialogem, střídáním oslovení a odpovědi. Oslovení vychází od kněze, odpověď dávají shromáždění věřící. V tom se zrcadlí, že Bůh se chopil iniciativy a oslovil lidi a že jeho oslovení nezůstalo bez odezvy. Jeho oslovením je Ježíš Kristus, který je současně odpovědí lidstva – vděčné „Ano“ Bohu: „Ano, já se nechám tebou milovat a chci lásku opětovat.“

Cvičení paměti
„Scénář“ mše svaté je zachycením tohoto dialogu. Je to šťastný dialog, neboť dokumentuje, že tato láska nalezla opětování. Církev je však – podobně jako jiné instituce a osoby – vystavena rozptylování a matení. Není také uchráněna proti výpadku paměti. Mohla by dokonce utrpět ztrátu paměti, a pak by se podobala té pomatené paní. Tomu se církev snaží čelit tím, že svoji paměť pravidelně užívá – konkrétně o nedělích. Tehdy každému křesťanu zaznívá naléhavé pozvání k účasti na mši svaté. Boha, který neúnavně zve, představují kněží; pozvané a odpovídající lidstvo reprezentují křesťané; k tomu byli pokřtěni. Jejich odpověď nespočívá ve slovech, nýbrž v úkonu, totiž že se scházejí ke slavení mše svaté. „Návštěva mše svaté“ je ztělesněným postupem vedoucím k soustředění. V neděli se církev soustřeďuje a nově chápe, kým je. Co se však stane, když církev zve, ale jen nemnozí přicházejí? Pak církev trpí poruchami soustředění. Její paměťová schopnost je podlomena. Někteří naši současníci doufají, že jde o nezvratný rozkladný proces a čekají, že bude církev brzy kvůli ztrátě paměti potřebovat opatrovníka. Bůh nás toho uchraň! To Bůh nedopustí.
Wendelin Köster SJ
Převzato ze zpravodaje rakouských jezuitů Jesuiten 4/2004. Přeložil Karel Stein