- Katolický týdeník

Dráhy lidských osudů v sobě nesou nevyzpytatelné průrvy i tajemné souvislosti. Když jsme s Ivo Markvartem (nar. 1956), ředitelem lounské knihovny, vydavatelem, kostelníkem i obnovovatelem památek, procházeli jednoho letního dne jeho domovskou krajinou, rozkládající se mezi Zlonicemi, Budyní, Libochovicemi a Perucí, ocitli jsme se nakonec na větrném návrší nad jeho rodnou vsí Podbradec. Ukazoval mi tehdy samotářský hřbitov s hroby jeho předků a široký obzor s patníky kopců Českého středohoří. Přitom pronesl: „Odtud je nejkrásnější pohled na to divukrásné panorama. Tady vždy užasnu.“ V sobotu 10. září ho právě tady srazilo auto, když se vracel na kole ze sousední vsi. A tudy také kráčel dlouhý smuteční průvod, který ho vyprovázel na poslední cestě.

Ivo Markvarta bychom mohli nazvat novodobým buditelem podřipského kraje, „nezapadlým“ vlastencem, inspirátorem i skrytým iniciátorem mnohých dobrých akcí. Drobná postava, výrazná dikce, originální jazyk; prudké, energické pohyby; vášnivá posedlost literaturou i otevřená obhajoba duchovních hodnot proti hulvátství dnešní doby. Vyrůstal na hospodářském dvoře poznamenaném násilnou kolektivizací - jeho otec byl jako kulak a strůjce „sabotáží“ dvakrát vězněn, po propuštění dostal zákaz bydlet ve svém vlastním domě, dědeček zemřel před jeho druhým nástupem do kriminálu. - Ivo sám se složitě dostával na knihovnický obor na pražské filozofické fakultě. Po škole pracoval jako úředník, později jako redaktor Amatérské scény a až po roce 1989 konečně jako ředitel Městské knihovny v Lounech.

Ta se pod jeho vedením zařadila k nejlepším u nás - instituci strohých regálů proměnil v tvůrčí dílnu: nejen pečlivé vedení fondů a dokupování chybějících knih po antikvariátech a soukromých knihovnách, ale také stovky přednášek, besed, autorských čtení a divadelních představení. A neuvěřitelně činorodá práce s dětmi, z čehož vzniklo vydávání a redigování dětských knížek (názory, nápady, postřehy, příběhy a kresby školáků), vypravených s péčí a citlivým vkusem (knížka Můůůůůzeum dětských múz byla také oceněna jako nejkrásnější kniha roku 1997 pro děti). Markvart pomáhal na svět také textům vzpomínkovým a sám psal portréty osobností svého kraje (např. milostná korespondence K. Biebla, prvorepublikoví knihkupci, historik a diplomat V. Kybal, Durychovo zastavení v Lounech atd.). Texty a fotografiemi tak skládal mozaiku odcházejícího světa, jakýsi duchovní portrét domova, obnovoval přerušenou kontinuitu s předválečným kulturním prostředím. Důvodů bylo několik - nejen nostalgie, ale také přihlášení se k obrazu světa, který měl pevný mravní řád. I proto se stal vůdčí duší občanského sdružení Vesnice-domov-krajina. Zasloužil se také o opravu několika chátrajících kostelů a další už netrpělivě čekaly...

Desítky jeho článků, roztroušených v okresním tisku, nezapřely vášnivého čtenáře Jakuba Demla i Léona Bloye. Vzpomínám si, jak přímočaře psal o starostovi ze sousední vsi, který nechal barbarsky vykácet krásné prastaré stromořadí. Samozřejmě, že v malých českých poměrech si svým otevřeným vystupováním, „bez zákrytu“, vysloužil i množství nepřátel. V telefonních hovorech býval vždy věcný a úsečný, žádné plkání. Naproti tomu jeho dopisy byly malými literárními a výtvarnými dílky, prošpikované postřehy, výpisky z četby, šlehavými aforismy i originálními rýmy. Poslední list, který jsem od něj dostal, končil slovy: „Na světě hosti...“