Vydání: 2017/7 Papežův diplomat v Česku, 14.2.2017, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

Biochemici někdy tvrdí, že zamilovanost je pouhá chemická reakce, za kterou je zodpovědná „droga zamilovaných“, hormon fenylethylamin, který má na svědomí ony stavy euforie a nabuzenosti, které jsou se zamilovaností nedílně spojeny. Zamilovanost přichází „sama“ – jestli se zamilujeme nebo ne, není ovlivnitelné naší vůlí, a když už v tom „lítáme“, sotva si poručíme, abychom zamilovaní nebyli. Ti, kdo jsou zamilovaní, často žijí v iluzi „ideálu“, domnívají se, že kdyby ostatní měli „tak velkou lásku jako oni sami“, nikdy by se nerozešli. „Vznášíme se na obláčku blízkosti zázraku. Našli jsme náš druhý pól. Zapadáme do sebe jako dílky stavebnice. Čas ztrácí svůj běžný tok. Nic není problém…,“ podotýká rodinná poradkyně Eva Labusová. Bohužel si podle ní málokdo v tomto rozpoložení uvědomuje, že to jsou specifické hormony, které nás uvádějí do posunutého stavu mysli, a to na omezenou dobu. Maximálně na rok, dva.
Klinická psycholožka Marta Luzarová říká, že by bylo příliš zjednodušující zredukovat zamilovanost na pouhou chemii. Vedle toho, že se jedná o hluboké vzplanutí citů, okouzlení protějškem, potřebu být mu nablízku, je zde také touha víc druhého poznávat. „Zároveň objevujeme víc i sami sebe, otevíráme se dimenzím, které nás přesahují, fascinuje nás i duše toho druhého,“ upřesňuje psycholožka.
Zamilovanost může být ale i sobecká. Může být zaměřena na vlastní pocity bytí s druhým. Zamilovanost nepotřebuje oběti. Autor knihy Zamilovanost jako duchovní zkušenost P. Pavel Hofírek zdůrazňuje: „Křesťan by měl vědět, že zamilovanost je typicky lidská věc. Tedy na jednu stranu zásadně dobrá, když na ni můžeme vztáhnout biblické: ‚A Bůh viděl, že je to velmi dobré.‘ Na druhou stranu ovšem poznamenaná dědičným hříchem, a tedy často pokažená sebestředností. V zamilovanosti je ona ‚dvojznačnost lidských věcí‘ obzvláště patrná: přináší radost i bolest, naději i zklamání, možnost růstu v lásce i nebezpečí zesílení sobectví,“ upozorňuje kněz a dodává, že křesťan se zamilovanosti nemusí bát, pokud na prvním místě touží žít podle svědomí a přikázání Desatera. Naopak může být Bohu vděčný za vše to krásné, co zamilovanost do života přináší, a užívat si tento dar. Měli bychom ale při tom všem mít na paměti, že zamilovanost je cestou k lásce, není cílem sama o sobě.