- Katolický týdeník

Když byl zvolen papežem prefekt Kongregace pro nauku víry Joseph Ratzinger, reagovala veřejnost rozpolceně. Vynořily se obavy, že bude z Petrova stolce ještě důrazněji trvat na dodržování zákonů a pravidel v církvi.
Mnozí se ale nenechali zmást předsudky, neboť v minulosti zažili vysoce inteligentního, laskavého a spíše skromného Josepha Ratzingera jako učitele a biskupa. Ti říkali: „Nový papež nám jistě připraví nejedno překvapení.“
Navzdory očekávání je Benedikt XVI. mužem přímého dialogu. V programu jeho návštěvy Kolína nad Rýnem u příležitosti Světového dne mládeže byla řada nápadných setkání: návštěva kolínské synagogy, rozhovor s muslimy, se zástupci ekumeny i s politiky. V srpnu pozdravil v Římě představitele oficiální církve Čínské lidové republiky, rektory seminářů, vedoucí a spirituály výchovných ústavů pro kněžská povolání. Na nedávnou římskou synodu pozval čtyři biskupy z Číny.
Program
Koncil. V novém tisíciletí chce Benedikt XVI. pokračovat v uskutečňování Druhého vatikánského koncilu. Ani čtyřicet let po jeho skončení nelze tvrdit, že vše, co je obsažené v jeho dokumentech, se už vyčerpalo. Ukazuje se, že jsme teprve na cestě k tomu, aby se obsah základních konstitucí o liturgii, o církvi, o zjevení a o církvi v dnešním světě promítl do vědomí církve.
Střed. V tom, že jeho pontifikát začal v Roce eucharistie, vidí Benedikt XVI. dílo Prozřetelnosti. Z jeho života, teologie i spirituality je zřejmá koncentrace na živou přítomnost Boha v jeho vtěleném Synu Ježíši Kristu a na jeho trvalou přítomnost v eucharistii. V té vidí papež „trvalý střed a zdroj“ jemu svěřeného úřadu.
Služba jednotě. Papežovým cílem je „plná a viditelná“ jednota křesťanů. Nestačí mu deklarování sympatií. Volá spíše po „očistě paměti“, v níž je obsaženo obrácení a která se má týkat všech.
Světový úkol. Papež se obrací přes hranice křesťanstva ke všem, kdo hledají odpovědi na základní otázky bytí. Nabízí „otevřený a upřímný dialog“, spolupráci na společenském vývoji v úctě k důstojnosti člověka a pokračování v dialogu kultur s cílem vytvořit podmínky pro lepší budoucnost všech. Do tohoto rozhovoru chce vnést světlo a poselství Ježíše Krista. V posledním kardinálském kázání charakterizoval strukturu současné společnosti takto: „Vzniká diktatura relativismu, která neuznává nic definitivního a za rozhodující měřítko považuje jen vlastní já a vlastní choutky.“ Podle papeže je svět zmítán nárazy různých názorů, protože ztratil zakotvení v základu. Naopak vazba na pravé základy života je často diskvalifikována jako „fundamentalismus“. Papež dobře ví o bezbožnosti dnešní veřejnosti a o odsouvání Boha do ryze soukromé sféry.
Benedikt. Rozhodnutí pro jméno „Benedikt“ překvapilo. Benedikt z Nursie, jeho původní nositel, byl jako první v roce 1964 vyhlášen Pavlem VI. patronem Evropy. Při této příležitosti byl nazván „poslem míru, tvůrcem jednoty, učitelem civilizace, hlasatelem víry a zakladatelem západního mnišství“. Tímto jménem se dnešní papež hlásí k velké tradici církve a zároveň obrací náš pohled k pramenům evropské kultury a v ní vyrostlé církve. Uvážíme-li, že rozvoj světové církve přináší uvolnění od evropských počátků, pak se tento proces může zdařit, bude-li si církev vědoma vlastních dějin.
Dvojí volba neitalského papeže ohlašuje šanci budoucího neevropského papeže. Jméno „Benedikt“ tak mluví současně o Evropě i o univerzalitě světové církve. Doslovně říká, že jeho nositel je jak požehnaný, tak i dárce požehnání. – Podívejme se nyní na první měsíce papežovy činnosti.
Dialog
Teologicky je dialog založen tím, že Bůh oslovil člověka, a tak ho učinil schopným hovoru a rozhovoru. Touto schopností pak vztah každého člověka k ostatním lidem dostává podobu oslovení a odpovědi.
Současnému papeži jde především o skutečný rozhovor. Jiný než ten, který vedl z pozice prefekta Kongregace pro nauku víry. Tam šlo spíš o otázky a odpovědi, resp. o výslech, podobně jako v soudní síni.
Skutečný dialog vyžaduje partnerství. Je až vzrušující, jak se dnes papež setkává s nejrůznějšími lidmi - například několikahodinové setkání s Hansem Küngem. I z jiných postojů Benedikta XVI. vyplývá, že budeme církví otevřených dveří.
Setkávání
Kdo byli zatím partnery rozhovorů? V nábožensky a světonázorově pluralitním světě jsou nám nejblíže ostatní křesťané, tedy ekumena. Pak jsou to Židé, s nimiž sdílíme základní text Písma svatého a z jejichž dějin k nám s Ježíšem Nazaretským přicházejí otcové (i matky) víry. Dále muslimové a všichni monoteisté, kteří také vyznávají jednoho Boha, a pak ostatní náboženství. Církev se otevírá i všem lidem dobré vůle. – Papež se setkává s představiteli všech uvedených skupin.
Ekumena. Při setkání se zástupci protestantů, pravoslavných a starých východních církví (19. srpna 2005) Benedikt XVI. naznačil své pojetí cesty k jednotě. Připomíná trojí rozhodnutí prvotní církve: 1) rozhodnutí o kánonu Písma svatého ve prospěch suverenity Božího slova, 2) spojení slova a svědků v apoštolské posloupnosti a 3) zpětnou vazbu na pravidla víry.
Přisuzuje význam společným odpovědím na velké etické otázky a zdůrazňuje, že při obnovení jednoty křesťanů nemůže jít o „ekumenismus návratu“. Cílem není uniformita, nýbrž jednota v mnohosti a mnohost v jednotě.
Podle Benedikta XVI. se dialog může rozvíjet „jen v atmosféře pravé a přiměřené spirituality“. Srdcem takového duchovního ekumenismu je modlitba, obrácení a posvěcení života.
Není třeba popírat, že vzdálenost mezi římskou církví a protestanty je větší než mezi ní a pravoslavím, ani to, že Joseph Ratzinger je odedávna bližší luteránům než reformovaným. – Existuje řada společných prohlášení. Nejdůležitější událostí je zatím podepsání Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění (Augsburg, 31. 10. 1999). Probíhající dialog byl však zpomalen, a to na obou stranách. Encyklika Dominus Iesus evangelíky zranila. Její konstatování má své důsledky pro chápání eucharistie a pro obecné pojetí svátostí. Oficiálně neexistuje žádná společná Večeře Páně mezi katolíky a protestanty; pravoslavní zase nevidí rádi, když u nich eucharistii přijímají katolíci.
V Kolíně nad Rýnem Benedikt XVI. poznamenal, že i když jsme společně svědky Ježíše Krista, nestala se naše vzájemná náklonnost samozřejmostí. Snad tím naznačil, že zraňující slovo o necírkevnosti „ve vlastním smyslu“ (Dominus Iesus 17) bude částečně vzato zpět. Že je vztah mezi katolíky a protestanty i nadále narušen, ukazuje rozhodnutí evangelické strany v Německu odstoupit od společného překladu Bible.
Židé. Přinejmenším od posledního koncilu se katolická církev snaží uvést vztah k židovství na nosný základ. Svou roli tu hraje zahanbení holokaustem, které vyústilo v úsilí o poznání, přezkoumání a zavržení různých forem antisemitismu a antijudaismu. Exegetická studia minulého století umožnila docenit význam židovství pro Ježíše Nazaretského a jeho dobu, ale i pro křesťanskou víru v Boha a její rozvoj.
Joseph Ratzinger byl svědkem toho, jak se papežové - počínaje Janem XXIII. - snažili bratrsky utvářet vztahy k Židům. Nebylo to vždy snadné, v Palestině se propojují momenty náboženské i politické. – Benedikt XVI. projevil přání navštívit synagogu a setkat se se zástupci dnešního židovstva. Kdo tu návštěvu sledoval aspoň v televizi, ví, jak působivá to byla chvíle, co znamenalo, když si lidé podali ruce, hleděli na sebe a mluvili spolu.
Vzhledem k budoucnosti připomněl papež koncilní dokument Nostra aetate, původně koncipovaný jako prohlášení namířené k židovství. Nejde tolik o to, co křesťany a Židy dělí (otázka osvobození a vykoupení), nýbrž o to, co je spojuje, a to je teologie stvoření (člověk byl stvořen jako Boží obraz).
Muslimové. V Kolíně se snažil papež o kontakt s muslimy, neboť ti jsou v Německu nejpočetnějším náboženským společenstvím nekřesťanů. Dialog s nimi je obtížný, nicméně nutný. Z historického hlediska byl a je vztah Západoevropanů k islámu zatížen nedůvěrou, odmítáním, ba i nepřátelstvím. Vůle k dialogu je často blokována i tím, že nelze jednoznačně určit možné partnery dialogu. Spleť islámských organizací je nepřehledná, některé jsou sledovány, protože je u nich obtížné určit hranici mezi náboženstvím a politikou.
Snaha Benedikta XVI. o bezprostřední rozhovor se zástupci muslimských organizací tedy byla odvážným pokusem. V krátkém projevu vyjádřil obavy z teroristických útoků a pokusil se najít v jejich odmítnutí společný náboženský základ. Křesťané i muslimové věří v Boha, a proto jsou zavázáni usilovat o společné dobro, respektovat lidskou důstojnost a bránit lidská práva.
Nostra aetate je pro papeže také Magnou chartou dialogu s muslimy. Těm, kteří žijí v evropských zemích, klade na srdce především výchovu mladé generace. V té spočívá společný úkol i odpovědnost obou stran.
Dialog není jen věcí teoretických úvah, ale konkrétního života. V setkáních na počátku svého pontifikátu dal papež příklad, jak vést otevřené rozhovory: z očí do očí a se zřetelem ke společným úkolům. Už těch několik zkušeností z prvních měsíců naznačuje, že mají pravdu ti, kdo očekávají, že nám tento papež jistě připraví další překvapení.

Hans Waldenfels SJ

Autor (nar. 1931) je známý fundamentální teolog, pochází z Německa. Studoval na univerzitách v Japonsku, Římě a v Münsteru, dvacet let působil na univerzitě v Bonnu jako profesor fundamentální teologie a děkan fakulty. Ve dnech 17. a 18. října 2005 přednášel na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Text je výtahem z jeho přednášky. Redakčně upraveno a mírně kráceno.