Marie Blabolilová aneb O provinčnosti

Do ciziny jezdím málokdy, snad také proto, že při návratu mívám vždy rozporuplné pocity. Těší mne domov, ale vtírá se nepříjemné překvapení z ledasčeho, na co jsem si předtím už zvykl. Také pařížští přátelé bydlí na předměstí ve vysokých domech. Ale velká Paříž dobře unese těch několik věžáků daleko od centra – těžko srovnávat s totalitou šedého pražského sídliště. Zvlášť teď v zimě jako by u nás bylo smutno: omrzelé tváře snad souvisí se špínou a vandalstvím na veřejných prostorách. Dominantu našeho sídliště, výzkumný ústav, postavený před půlstoletím ve stylu sovětské „palladiovské“ antiky, vylepšují teď věžičkami a chystají se jej přeměnit v jakési Mega–multi–kulturní centrum, jakých už je na okrajích Prahy několik. Všechno musí být co největší, návštěvnost a sledovanost je hlavní cestou k úspěchu, ale také drzost a arogance se vyplácí, v politice i v umění, stačí něco natřít narůžovo, a jste světoví. Jaká jsme to truchlivá, barbarská provincie, říkám si, dívaje se toužebně ze svého sídlištního okna na zasněžená políčka vzdálených kopců.

Jednou z mých oblíbených „únikových tras“ je železniční trať z Prahy do Roudnice. Když u Kralup vlak opustí dramaticky sevřené vltavské údolí, otevřou se široké vyhlídky. Vpravo je pořád na svém místě mělnická věž nad soutokem, vlevo leží Cítov a polabské pahorky, vrcholící Řípem.

V Roudnické galerii jsem tentokrát našel výstavu, která nečekaně vstoupila do mých beznadějných úvah o naší provinčnosti. Příroda, obava o její osud v souboji s rozpínavou lidskou civilizací, se zdají být hlavními tématy malířky Marie Blabolilové. Stojí tak les a strom proti betonu a železu, živé proti neživému, pták proti kleci, ryba proti akváriu. Člověk ale má - naštěstí - ještě jinou dimenzi, než je ta, která staví ploty, mříže a sídliště. Malířka a grafička se hodně věnovala restaurování starých maleb; spojení s minulostí je na výstavě nápadné. Stará, sešlapaná linolea, použitá v rozměrných kolážích a obrazech, přinášejí autentičnost prožitého a vzbuzují nostalgii vzpomínek. Obyčejnost námětů a věcnost prostého konstatování ale nemůže zakrýt hloubku citu: jako by stesk po lidech byl do obrazů vmalován. Krajiny a zátiší prostupuje cyklus Ukřižovaných. Zobrazení připomíná oprýskané plechové korpusy na dřevěných křížích u cest. O celku výstavy by se dalo říci: Ukřižovaná krajina, celý náš krásný, ale trpící svět.

Dívat se pravdě do očí nebývá pokaždé příjemné, ale cesta Marie Blabolilové zřejmě není slepou uličkou. Kreslí také paneláky a činžáky, vždyť je to skutečnost, která nás všechny obklopuje. Pravdivost je nesnadná, ale nikdy není provinční – vždyť z každého místa na zemi je stejně daleko k nebi a nekonečnu, stejně daleko či blízko k Bohu.

Výstava Marie Blabolilové je v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem otevřena do 6. března 2005, současně probíhá výstava této autorky v Galerii výtvarného umění v Náchodě – do 20. března 2005.