Vydání: 2017/43 Sezóna „troubených“ mší, 24.10.2017, Autor: Pavel Hošek

Příloha: Perspektivy 43

A přece, Ježíš lásku nejen přikazuje, on dokonce říká, že celá Bible vlastně o ničem jiném není: „Miluj Hospodina a miluj bližního jako sebe samého, v tom je celý Zákon a Proroci“ (srov. Mt 22,34-40). Uslyšíme o tom při čtení z evangelia této neděle.
Přitvrdit ve snaze o svatost?
Někdy se Ježíšovo dvojí přikázání lásky vykládá tak, že vlastně přináší něco mnohem snazšího, než jsou pokyny Mojžíšova zákona. Ježíšova velkorysá, lidumilná laskavost je srovnávána se zachmuřenou a přísnou zbožností farizeů. Jenže ouha, čteme-li pozorně kázání na hoře, neujde nám, že Ježíš nároky spíše stupňuje: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, nevejdete do nebeského království“ (Mt 5,20). Nejenže nemáš zabíjet, nesmíš se ani zlobit. Nejenže nemáš cizoložit, nesmíš ani chtivě hledět na ženu. Zdá se, jako by Ježíš zvedal laťku tak vysoko, aby se prostě nedala přeskočit...
Jako by chtěl posluchače dovést k nahlédnutí, že bez nadpřirozené proměny lidského srdce jsou Boží očekávání nesplnitelná. Že nemá smysl přitvrdit v urputné snaze o svatost, že je třeba prosit o proměňující milost shůry. A právě tento nadpřirozený zásah slibuje Hospodin svému lidu ústy proroků. Neslibuje jako přísný pan učitel, že to nehodní žáci mohou ještě jednou zkusit, že si mohou ještě jednou opravit písemku. Slibuje, že on sám zařídí, že jeho lid naplní jeho očekávání.
V knize proroka Jeremiáše se praví: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce“ (31,33). A v knize Ezechielově je napsáno: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha. Učiním, že se budete řídit mými nařízeními... a jednat podle nich“ (36,26-27). Čtěme pozorně! Skoro jako by Bůh říkal: „Já ta svá přikázání dodržím.“
Láska je nám vylita do srdce
Z Božích pokynů se podle proroků stane něco, co člověk sám chce! Nemusí to hledat v nějakém seznamu, nemusí listovat v zaprášeném kodexu. Bude to mít napsáno v srdci. Jeremiáš říká, že se to stane tehdy, až Hospodin dá svému lidu „novou smlouvu“ (Jer 31,31).
A když se naplnil čas a Hospodin v Kristu tuto novou smlouvu s lidstvem uzavřel, naplnilo se také ono prorocké zaslíbení o proměně srdce. Přesně to má na mysli svatý Pavel, když říká: „Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit“ (Flp 2,13). Jak dosvědčuje Starý i Nový zákon, Bůh zřetelně a jednoznačně slibuje, že se stane něco nadpřirozeného s lidským chtěním. Ne proto, že se lidé začnou věnovat urputnému sebezdokonalování, ale proto, že jemu dovolí, aby uzdravil jejich pokřivenou vůli.
Zdálo by se, že dvojí přikázání nám nařizuje lásku. Tato láska ale není vypěstovanou lidskou ctností. Nevzniká metodickou kultivací charakteru. Je nám „vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Je to tedy Duch Svatý sám, kdo v lidském srdci „dodržuje“ dvojí přikázání. Tato proměna ovšem není jednorázová. Jak všichni dobře víme, je to celoživotní proces, jehož podstatou je osvobozování lidského nitra ze zakletí do sebe sama.
Kdo nemiluje, nepoznal Boha
Jak se píše v Prvním listu Janově, Bůh lásku nejen přikazuje, on jí je: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha... Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska“ (1 Jan 4,7n). Přikazuje-li Bůh lásku, přikazuje vlastně sám sebe. Právě k tomuto tajemství míří Pavlova výpověď o Boží lásce vylité do našich srdcí skrze Ducha Svatého.
Dvojí přikázání lásky je tedy vlastně pozváním, abychom otevřeli srdce a vešli do onoho silového pole lásky, jímž je Bůh sám. A pokud pozvání přijmeme a vejdeme, stáváme se jeho pokračováním. Ve „svatém koloběhu lásky“ se dělíme s ostatními o to, co vděčně přijímáme shůry. Nikdo to nevyjádřil lépe než svatý Jan: „Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti“ (1 Jan 4,12).